• Menu
  • Menu

Tuz Gölü a stopování v Turecku

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Turecko » Tuz Gölü a stopování v Turecku

STOPOVÁNÍ  TURECKO

„Kláro! Pro nás jsi blondýna! Stopovat tě v žádném případě nenechám! Nebuď blázen!,“ celkem radikálně uzavřel jednu z mnoha skypových konverzací můj turecký kamarád. „To se ještě uvidí,“ pomyslela jsem si a nechala věcem volný průběh.

Solné jezero Tuz Gölü

Naše první cesta směřovala z Ankary okolo solného jezera Tuz Gölü přes město Aksaray až do oblasti Kappadokie. Autobus nás vyhodil na místě, které by se dalo nejlépe označit jako: „místo uprostřed ničeho“. Vzali jsme si batohy a vyrazili k malé osadě několika stánků na pobřeží slaného jezera. Vstup na břeh vedl přes úzkou cestu, okolo které byly z každé strany nachystány stánky se solnými a tureckými suvenýry. Předražené cetky jsme nechali za sebou a vstoupili na břeh. „V létě je jezero tak vysušené, že je povrch překryt bílou vrstvou soli. Teď na jaře, když roztál sníh, je ale v jezeře dost vody, takže to vypadá, jako obyčejné jezero,“ informoval mě Serhart, zatímco jsem si zouvala boty a ponožky a vyhrnovala kalhoty za účelem vyzkoušet teplotu vody. Dvacet až třicet centimetrů, větší hloubku jezero u břehu nemá, a tak je možné se v (údajně velmi léčivé) vodě tak akorát procházet.

Po hodince zevlení okolo jezera jsme toho měli dost. „Můj kamarád má tady nedaleko organickou zahradu. Mohli bychom se tam jet podívat,“ navrhl Serhart, a protože mi to bylo celkem jedno, rozhodla jsem se souhlasit. Navíc do míst, kam jsme chtěli dojet, odtud nejel žádný linkový autobus. Museli jsme tedy začít poprvé během mé návštěvy stopovat. (Podotýkám, že se jednalo o první den výletu, takže Serhartovo přesvědčení, že je stopování „čiré bláznovství“, mu příliš dlouho nevydrželo.). Stoupli jsme si tedy ke krajnici a čekali, čekali a čekali na první auto, které by jelo naším směrem. Po půl hodině, kdy naším směrem neprojelo jediné auto, nám konečně došlo, že tudy asi nikdo nikdy nepojede. Snahu o stopování jsme vzdali ve chvíli, kdy se objevil linkový autobus směřující do Kappadokie, našeho původního cílového místa. Neváhali jsme moc dlouho a vyrazili jeho směrem na odpočívadlo, kde si řidiči akorát dávali dvacetiminutovou pauzu.

dneska nikdo nepojede
dneska nikdo nepojede

Na vyřízení naší žádosti, zda by nás řidič mohl odvézt do Kappadokie, tu byl opět můj kamarád a jeho turečtina. Zavazadla jsme odevzdali stevardovi a pohodlně se usadili do polstrovaných sedadel. Zanedlouho přišel stevard s lístky na autobus- (cesta až do Göreme nás každého vyšla na cca 300 Kč).

Abychom úplně nezanevřeli na turecké řidiče, rozhodli jsme se pro stopování hned druhý den. Naše dnešní mise byla o poznání úspěšnější. První automobil nám zastavil hned po pěti minutách s tím, že nám řidič ukázal podzemní sklady citrónů, na kterých se dá prý výborně vydělat. Pak následovalo pozvání na čaj a nakonec nás zavezl k jednomu z mnoha skalních kostelů, kde jsme si dali další čaj s místním průvodcem a nechali si zde batohy, abychom je nemuseli tahat celý den sebou. Tím ovšem naše setkání nekončilo. V pět hodin, když jsme se k batohům vrátili, nám místní průvodce oznámil, že si musí dojet nakoupit a prý jestli bychom mu to tady zatím nepohlídali. A tak se ze mě stal výběrčí vstupného a ze Serharta průvodce. Objevil se i náš řidič, který nám během naší „průvodcovské šichty“ připravil společně s pravým průvodcem barbecue.

Tradiční tureckou pohostinnost jsme během stopování zakoušeli na vlastní kůži každý další den. Všichni z řidičů, které jsme potkali, byli nad míru ochotní odvézt nás vždycky tam, kam jsme zrovna potřebovali. Mnozí z nich nás pozvali i na tradiční turecký černý čaj, případně nás odvezli několik kilometrů mimo jejich směr do místa, kam jsme zrovna potřebovali my.

Podotýkám, že dost často nastala situace, kdy jsme na cestě, kudy jsme potřebovali jet, nepotkali jediné auto. To pak bylo stopování nemožné. Nespornou výhodou bylo, že se mnou stopoval Serhart- Turek, který vždy dokázal vykomunikovat místo, kam potřebujeme. Bez něj bych byla opravdu mnohokrát ztracená. Většina, tedy spíš nikdo, z řidičů, které jsme potkali, nemluvil anglicky nebo jiným jazykem než turečtinou. Proto bych doporučila naučit se pár frází, které můžete pořád dokola při stopování omílat.

Klára Skuhravá
Klára Skuhravá

Nadšení, vášeň a droga. Kdo jednou okusil, pochopí, jak snadné je koupit levnou letenku, zabalit batoh a vyrazit! Pocit naprosté svobody, boření hranic a mýtů...Otevřít svou mysl a se srdcem na dlani se rozběhnout. Cestováním žiji. V současné době i výlety na webu www.justwalkit.cz.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *