• Menu
  • Menu

Indonéská část Bornea – borneo 6

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Borneo » Borneo - indonéská část » Indonéská část Bornea – borneo 6

JAK SE PŘES HRANICE NEMÁ

BORNEO MALAJSIE-INDONESIE. Ráno nás zase čekalo brzké stávání a honem chytit první busík v šest ráno z centra na bus terminal. Nevim, kdo takovou blbost vymyslel, postavit terminál někde za městem a z centra se tam kodrcat skoro hodinu, ale co naděláš. Hned se na nás vrhla první autobusová společnost – je jich tu několik a každá nás za stejný prachy (60 RM) hodí do Pontianaku. My si vybraly společnost Eva, nebo si spíš společnost Eva vybrala nás. Batohy házíme do busu a máme ještě trochu času na ranní čajíček s mlékem. Odjez 7:15 a před námi nekonečných sedm až devět hodin v buse. Čas je zde dost relativní, vše záleží na zdržení na hranicích a asi i povětrnostních podmínkách. Klasika, neklimatizovaný autobus a jediné dva bílé ksichtíky, vypadá to, že tento způsob dopravy není pro cizince běžný. A hurá za indonéským dobrodružstvím. Autobus celkem často staví, všichni si pořád dávají cígo, kafíčko, snídani, zákusek, všude se šmelí s výměnou peněz nebo sim kartami. My frajerky nic neměníme a simku nepotřebujeme, takže nás to nechává v klidu. Vízum zaplatíme v dolarech a roaming mi přeci funguje výborně.

20150303_114956

Malajsko – indonéská hranice

Asi za tři hodinky jsme se nečekaně a zcela nepřiraveny ocitly na nevábné malajsko indonéské hranici. Všechny nás vykoply na hranici a dál už sme museli po svých. Malajská hranice byla pohoda a ted už jen dostat vízum do Indonésie. První překvapení bylo, že za vízum chtěli 35 dolarů, i když nám včera na ambasádě tvrdili 25. Prej nové nařízení vlády. Zbytek dolarů jsme měly v buse, kterej už si mezitím prosvištěl přes hranici a tak dostat se k batohům pro peníze byl trošku oříšek. Dvě bílý holky si tu vesele pobíhaj po hranici bez víz a nakonec i bez pasu, kterej nám zabavil už první celník. Paráda, povedlo se dostat se k dolárkům. Á další problém, dolárky se jim nelíbí, jsou přeložený a tak placení dolary nepřipadá v úvahu. Další možnost je vyměnit si dolary za rupije u místních lichvářů a že jich tu kolem nás pobíhá…Zkoušíme měnit, ale kurz je dost nevýhodný, moc dobře vědí že jsme v háji a zkouší  nás maximálně natáhnout. Ale co, my se nedáme, musí to jít i jinak.

Milión od řidiče

Chvilku se dohaduju s celníkem rukama nohama až dostávám geniální nápad. Prostě si půjčíme rupije od řidiče a v Pontianaku vyberem a vrátíme. Na tváři se mi objevuje úsměv, znovu překračujem nelegálně hranice a to se celníkům moc nelíbí, chtějí samozřejmě vidět pasy. Ifča táhne celníka zpět k druhému celníkovi, aby mu ukázala naše pasy a ten mu vysvětlil o co se tu vlastně snažíme a já žádám řidiče, aby mi půjčil jeden milon. Ochotně sahá do brašničky a vytahuje nutné peníze. Utíkám nadšeně zpět za celníkem a konečně platíme. Ted už jen standartní proces s otisky prstů, dotazů kam jedem a kde budeme spát… vysvětlujem, že to se uvidí, že chceme pak pokračovat dál a vše pořešíme cestou. Naštěstí jim tyto pofiderní informace stačí. Řidič už je celkem nervozní a vysvětluje celníkům, že už by opravdu rád odjel a celník nás konečně pouští. Docela se nad celou situací bavíme a myslim, že na této hranici na nás ještě dlouho nezapomenou.

Konečně v Indonésii

Celej autobus se nám směje a konečně se kodrcá dál. Silnice se hodně zhoršila, vlastně to chvílemi ani silnice není a před námi je dalších šest hodin. Stále někde zastavujem na kávičky,obídky, kuřácké pauzičky… jen my jak socky jen koukáme . Nemáme rupije a bankomat tady v pustině celkem těžko najdem. Takže první dojmy z Indonésie? Žebráci, bordel, špína, chudoba prostě úplně jinej svět. Bus se kodrcá pralesem a všude okolo jen polorozpadlé chýše a obrovské satelity. Bez telky by tu asi nikdo nepřežil. Na jedné ze zastávek na kávu si nás všímá skupinka motorkářů a dávají se s námi do řeči. Konverzace opravdu vtipná – oni ani slovo anglicky, my ani slovo indonésky, tak jim prostě odpovídáme česky a docela si rozumíme. Po úmorné cestě konečně parkujem na terminálu, kterej je klasicky zase někde úplně mimo civilizaci. Vysvětlujem řidiči, že skočíme do bankomatu a hned mu vrátíme jeho milion. Vypadá, že už na to dávno zapomněl.

IMG_6150

Zase žádnej bankomat

Okolo se sbíhají taxikáři a berou mi věci, přetahuju se s nimi o batoh – ať mě nechají, že ještě nikam nejedu – pomáhá nám ochranka, které rukama nohama vysvětlujem náš problém. A problém je, že tu zase není žádnej bankomat. Řidič začíná být nervozní a tak ho uklidnujem, že Ifča zajede s taxikářem do bankomatu a já zůstanu jako zástava i s věcma na terminálu. Že se opravdu nemusí bát. Ifča mizí a dlouho se nevrací, já se zatím pokouším konverzaci s ochrankou a vysvětluju, že nemám signál…proto ty kšefty se simkartama.

Hovor za kačku

Vysvětluju ochrance, že potřebuju aby zavolal naší couchsurferce z Pontianaku, a ta vysvětlí taxikáři cestu. Ochotně jí volá a vše zařizuje. Chce po mně ze srandy dolar za volání a tak mu místo dolaru dávám symbolicky jednu českou kačku. Má ohromnou radost. Ifča se konečně vrací a já si oddychuju, že jsme zase spolu – před tímhle místem nás všichni varovali, že tu není uplně bezpečno. Taxikář nás hází za Leonie, která vlastně vůbec není doma, musela odjet do Jakarty a my vystupujem před cizím domem.

Ujímá se nás sympatická rodinka a vypadá to,že se budem mít opravdu krásně. Seznamujem se s celou rodinou a za chvilku dostávám klíčky od skůtru, že pojedem na projíždku městem. Paráda, skůtra jsem řídila naposledy v sedmnácti a na levo jsem neřídila nikdy. Chvilku mi to trvá než se s provozem zžiju, ale je to náhodou celkem zábavné. Prohlížíme město, projíždka po řece, fotka památníku rovníku a pozvání na tradiční čínu J želví polévka(ujistili nás, že karety to nejsou)…pak ještě večerní nealko drink z fazolí a na skůtru.

A JEŠTĚ KOUPIT SIMKU, TA MOJE TU PROSTĚ NEFUNGUJE. A hurá do postele. Ráno máme domluvený nákup jízdenek rychlolodí do Sukadany, tak se musíme trochu vyspat.

cestopis následující den

cestopis předcházející den

Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


komentářů