Indonéská část Bornea – borneo 6

JAK SE PŘES HRANICE NEMÁ

BORNEO MALAJSIE-INDONESIE. Ráno nás zase čekalo brzké stávání a honem chytit první busík v šest ráno z centra na bus terminal. Nevim, kdo takovou blbost vymyslel, postavit terminál někde za městem a z centra se tam kodrcat skoro hodinu, ale co naděláš. Hned se na nás vrhla první autobusová společnost – je jich tu několik a každá nás za stejný prachy (60 RM) hodí do Pontianaku. My si vybraly společnost Eva, nebo si spíš společnost Eva vybrala nás. Batohy házíme do busu a máme ještě trochu času na ranní čajíček s mlékem. Odjez 7:15 a před námi nekonečných sedm až devět hodin v buse. Čas je zde dost relativní, vše záleží na zdržení na hranicích a asi i povětrnostních podmínkách. Klasika, neklimatizovaný autobus a jediné dva bílé ksichtíky, vypadá to, že tento způsob dopravy není pro cizince běžný. A hurá za indonéským dobrodružstvím. Autobus celkem často staví, všichni si pořád dávají cígo, kafíčko, snídani, zákusek, všude se šmelí s výměnou peněz nebo sim kartami. My frajerky nic neměníme a simku nepotřebujeme, takže nás to nechává v klidu. Vízum zaplatíme v dolarech a roaming mi přeci funguje výborně.

Malajsko – indonéská hranice

Asi za tři hodinky jsme se nečekaně a zcela nepřiraveny ocitly na nevábné malajsko indonéské hranici. Všechny nás vykoply na hranici a dál už sme museli po svých. Malajská hranice byla pohoda a ted už jen dostat vízum do Indonésie. První překvapení bylo, že za vízum chtěli 35 dolarů, i když nám včera na ambasádě tvrdili 25. Prej nové nařízení vlády. Zbytek dolarů jsme měly v buse, kterej už si mezitím prosvištěl přes hranici a tak dostat se k batohům pro peníze byl trošku oříšek. Dvě bílý holky si tu vesele pobíhaj po hranici bez víz a nakonec i bez pasu, kterej nám zabavil už první celník. Paráda, povedlo se dostat se k dolárkům. Á další problém, dolárky se jim nelíbí, jsou přeložený a tak placení dolary nepřipadá v úvahu. Další možnost je vyměnit si dolary za rupije u místních lichvářů a že jich tu kolem nás pobíhá…Zkoušíme měnit, ale kurz je dost nevýhodný, moc dobře vědí že jsme v háji a zkouší  nás maximálně natáhnout. Ale co, my se nedáme, musí to jít i jinak.

Milión od řidiče

Chvilku se dohaduju s celníkem rukama nohama až dostávám geniální nápad. Prostě si půjčíme rupije od řidiče a v Pontianaku vyberem a vrátíme. Na tváři se mi objevuje úsměv, znovu překračujem nelegálně hranice a to se celníkům moc nelíbí, chtějí samozřejmě vidět pasy. Ifča táhne celníka zpět k druhému celníkovi, aby mu ukázala naše pasy a ten mu vysvětlil o co se tu vlastně snažíme a já žádám řidiče, aby mi půjčil jeden milon. Ochotně sahá do brašničky a vytahuje nutné peníze. Utíkám nadšeně zpět za celníkem a konečně platíme. Ted už jen standartní proces s otisky prstů, dotazů kam jedem a kde budeme spát… vysvětlujem, že to se uvidí, že chceme pak pokračovat dál a vše pořešíme cestou. Naštěstí jim tyto pofiderní informace stačí. Řidič už je celkem nervozní a vysvětluje celníkům, že už by opravdu rád odjel a celník nás konečně pouští. Docela se nad celou situací bavíme a myslim, že na této hranici na nás ještě dlouho nezapomenou.

Konečně v Indonésii

Celej autobus se nám směje a konečně se kodrcá dál. Silnice se hodně zhoršila, vlastně to chvílemi ani silnice není a před námi je dalších šest hodin. Stále někde zastavujem na kávičky,obídky, kuřácké pauzičky… jen my jak socky jen koukáme . Nemáme rupije a bankomat tady v pustině celkem těžko najdem. Takže první dojmy z Indonésie? Žebráci, bordel, špína, chudoba prostě úplně jinej svět. Bus se kodrcá pralesem a všude okolo jen polorozpadlé chýše a obrovské satelity. Bez telky by tu asi nikdo nepřežil. Na jedné ze zastávek na kávu si nás všímá skupinka motorkářů a dávají se s námi do řeči. Konverzace opravdu vtipná – oni ani slovo anglicky, my ani slovo indonésky, tak jim prostě odpovídáme česky a docela si rozumíme. Po úmorné cestě konečně parkujem na terminálu, kterej je klasicky zase někde úplně mimo civilizaci. Vysvětlujem řidiči, že skočíme do bankomatu a hned mu vrátíme jeho milion. Vypadá, že už na to dávno zapomněl.

Zase žádnej bankomat

Okolo se sbíhají taxikáři a berou mi věci, přetahuju se s nimi o batoh – ať mě nechají, že ještě nikam nejedu – pomáhá nám ochranka, které rukama nohama vysvětlujem náš problém. A problém je, že tu zase není žádnej bankomat. Řidič začíná být nervozní a tak ho uklidnujem, že Ifča zajede s taxikářem do bankomatu a já zůstanu jako zástava i s věcma na terminálu. Že se opravdu nemusí bát. Ifča mizí a dlouho se nevrací, já se zatím pokouším konverzaci s ochrankou a vysvětluju, že nemám signál…proto ty kšefty se simkartama.

Hovor za kačku

Vysvětluju ochrance, že potřebuju aby zavolal naší couchsurferce z Pontianaku, a ta vysvětlí taxikáři cestu. Ochotně jí volá a vše zařizuje. Chce po mně ze srandy dolar za volání a tak mu místo dolaru dávám symbolicky jednu českou kačku. Má ohromnou radost. Ifča se konečně vrací a já si oddychuju, že jsme zase spolu – před tímhle místem nás všichni varovali, že tu není uplně bezpečno. Taxikář nás hází za Leonie, která vlastně vůbec není doma, musela odjet do Jakarty a my vystupujem před cizím domem.

Ujímá se nás sympatická rodinka a vypadá to,že se budem mít opravdu krásně. Seznamujem se s celou rodinou a za chvilku dostávám klíčky od skůtru, že pojedem na projíždku městem. Paráda, skůtra jsem řídila naposledy v sedmnácti a na levo jsem neřídila nikdy. Chvilku mi to trvá než se s provozem zžiju, ale je to náhodou celkem zábavné. Prohlížíme město, projíždka po řece, fotka památníku rovníku a pozvání na tradiční čínu J želví polévka(ujistili nás, že karety to nejsou)…pak ještě večerní nealko drink z fazolí a na skůtru.

A JEŠTĚ KOUPIT SIMKU, TA MOJE TU PROSTĚ NEFUNGUJE. A hurá do postele. Ráno máme domluvený nákup jízdenek rychlolodí do Sukadany, tak se musíme trochu vyspat.

cestopis následující den

cestopis předcházející den