Od majáku až k destilerce
Venku je, že by psa nevyhnal, je 8 hodin ráno a my vyrážíme na další hebridské dobrodružství. Cílem je Scalpay – asi 4 km dlouhý ostrov a nejvyšší bod dosahuje výšky 104 m.n.m. Z „našeho“ ostrova Harris je vzdálen jen 300 metrů přes úžinu Caolas Scalpaigh. Přejíždíme most, který byl postaven v roce 1997 a nahradil trajektovou dopravu. Hlavní osada se nachází hned poblíž mostu, seskupená kolem An Acairseid a Tuath (Severní přístav). Rozloha Scalpay je 653 ha. Na malém poloostrově Eilean Glas na východním pobřeží ostrova byl postaven první maják na Vnějších Hebridách. Mlžné počasí má výhodu, že na parkovišti před cestou na maják jsme sami.
Maják Eilean Glas, jeden ze čtyř nejstarších majáků na západním skotském pobřeží
Vyrážíme opět zvláštní krajinou, fičí vítr a prší. Vidět je velmi málo. I tak to má své kouzlo, opět se seznamuji s pro mě neznámým jménem, Peter May. Mám pocit, že už skoro patří do naší skupiny. Téměř všichni členové naší výpravy ho znají. Je to spisovatel, novinář i uznávaný scénárista, který se narodil v Glasgow. Žil také nějaký čas na Hebridách a je s nimi propojen např. trilogií Ostrov Lewis a dalšími detektivními příběhy. Je jedno jestli je to maják, kostel nebo hřbitov, růžové auto nebo stará paní, Peter May a jeho příběhy jsou tady všude…
K majáku je to asi 2,5 km, pohodová cesta se klikatí mezi kopečky. Kolem nás jsou pod mlhou jezírka, zem je plná rašeliny. Přicházíme k majáku, kolem duní oceán a je to trochu jak z Hitchcocka. Maják byl poprvé využit v roce 1789. Původní věž byla nahrazena v roce 1824 Smithovým nevlastním synem Robertem Stevensonem. Mlhový signál byl ukončen v 80. letech 20. století. Klakson zůstává na svém místě jako dekorace. Místo je památkově chráněno.
Vracíme se na parkoviště, cesta je přehrazena závorou a je tu řev jak na jatkách. Nahaněči ovcí, oddělují matky od svých rozkošných jehňat. Jehněčí, volně se pasoucího na vřesovištích, je vynikající a patří do zdejší kuchyně. Raději rychle pokračujeme dále.
Pokračujeme přes Golden road. Venku je stále hnusně, naše zastávka u pobřeží, kde se na kamenech krásně vyvalují tuleni, je krátká, rádi by jsme blíže, ale kameny v dešti hodně kloužou a tak jen zamáváme na pozdrav a pokračujeme dále.
Kostel sv. Klementa
Další zastávkou je kamenný kostel Sv. Klementa, jedna z mála kulturních památek na ostrovech.
Příjemnou zastávkou je pak komunitni obchod v Leverburgh a cesta okolo západního pobřeží a pláží na sever domů.
Ochutnávka v Isle of Harris Distillery
Dáme rychlou sprchu a část se nás vrací na dnešní ochutnávku. Příjemná atmosféra v malém obchůdku, který je součástí destilérky. Ochutnáváme gin, jdeme na prohlídku a přednášku o výrobě ginu. Krásný podvečer pak zpříjemní malá kapela, některé písně jsou zahrány i v místní gaelštině. Skotové se pak pohupují v rytmu hudby a společně s námi si to moc užívají. Krásný večer.
Palírna Isle of Harris začala jednoduchým nápadem. Inspirací přišel Anderson ‚Burr‘ Bakewell, který je s tímto ostrovem spjatý dlouhým spojením s nedalekým Scarpem a mnoha desetiletími života stráveného mezi krajinou Harris a lidmi z jejich komunity. Věřil, že vzácného a nepolapitelného ducha tohoto ostrova lze zachytit do láhve a sdílet se světem. Během desetiletí Burr, stejně jako mnoho dalších, se smutkem zaznamenal dlouhodobý pokles počtu obyvatel ostrova, přičemž počet komunity se za posledních padesát let snížil na polovinu. Když mladí lidé opouštěli břehy hledat své štěstí, jen málokdo se dokázal vrátit, aby si našel práci, zapustil kořeny a vybudoval si život na místě, které nazývali domovem. Věřil, že lihovar, budovaný nejen roky, ale celé generace, by mohl být způsob, jak pomoci zastavit tento příliv. Shromáždil kolem sebe skupinu stejně smýšlejících jedinců a vydal se na sedmiletou cestu, aby své ambice převedl do reality.
24. září 2015 se jeho jednoduchý nápad konečně naplnil, když se dveře do lihovaru Isle of Harris poprvé otevřely.
Toho dne se tady sešli, aby zapálili inaugurační oheň v krbu lihovaru. Tři generace Hearaicha, galského slova pro lidi z Harrisu, každá při této příležitosti umístila do ohně fàd neboli blok rašeliny. Každou kapku oceňovaného ginu Isle of Harris vyrábí zde v malé vesničce Tarbert. Místní palíři vytvořili tuto první nabídku v ostrovní palírně v malém měděném destilačním přístroji, který sedí vedle jejích větších sester vyrábějících whisky ve světlé hale Spirit Hall.
Gin s názvem ‚The Dotach‘ na počest podobně malé a rázné místní ženy, na kterou zde v Harrisu rádi vzpomínají z dávných dob. Mořské řasy Sugar Kelp, ručně sbírané udržitelným způsobem z místních mořských jezer, používají jako klíčovou botanickou rostlinu k vyjádření jedinečné mořské přírody ostrova. Duch je změkčen svěží dešťovou vodou s nízkým obsahem minerálních látek, která vytéká z nedalekého pramenného toku Abhainn Cnoc a ‚Charrain.
Gin je lahvován ručně zde v palírně, poté je nalepena etiketa a každá láhev je uzavřena zátkou z přírodního korku a dřeva. Nakonec na každou jednotlivou láhev ručně přilepí papírovou pečeť se zeměpisnými souřadnicemi palírny, což je záruka skutečného ginu z Vnějších Hebrid, vyrobeného na Isle of Harris a nikde jinde.
THE HEARACH – první, historicky jednosladová whisky z ostrova Harris. Práce mužů a žen ostrova Harris propojená s přírodním světem. Každou kapku tohoto nového produktu destilují místní lidé, aby vytvořili výjímečnou hebridskou Whisky. Whisky je lahvována při 46%, nechlazená a nefiltrovaná a bez umělého přibarvení, zrající v bourbonových sudech.
První hebridská whisky a její ochutnávka bude pak poprvé součástí oslav v letošním létě.
Přidat komentář