Sanatorium Karpaty- VSTAVAJTE!
Je už tma, když přijíždíme do Mukačeva. Bloudíme, ptáme se několika domorodců, kde by jsme mohly zaparkovat a spát v autě. Moc nerozumí, spíše nechápou, že chceme spát v naší dodávce. Končíme u benzínové pumpy.
Tady je hodně rušno, spousty kamionů, tak tady spát nechceme. Kupujeme i nějakou zmenšenou verzi mapy Zakarpatské Rusi, ale stejně nevíme, kde máme spát.V jednom z barů objevíme velmi příjemné mladé lidí, kteří tady obsluhují. Snaží se nám pomoci, my mluvíme divně rusky, a oni nám nerozumí. Když zjistí, že jsme Češky, zubí se od ucha k uchu, „ mluvte česky“ to vám trochu rozumíme!
Zámek a sanatorium Karpaty /Санаторій Карпати/
Tak konečně vyrážíme, mělo by to být nějakých 17 km . Jedeme po hlavní silnici a odbočujeme v místě, kde by mělo být parkoviště, kde můžeme přespat. Je tu vrátný, nechápe, co tu v noci děláme. Nahoře je nějaký zámek, tak mu tvrdíme, že jedeme na zámek. Nechápe ještě více, ale pouští nás dále. Jedeme docela temným lesem až někam na vrchol. Je to tu dost strašidelné. Už jsme téměř na vrcholku, je tady parkoviště a nad námi vysoké stromy. Naše radost trvá asi deset vteřin, když nás zastavují dva soldati /vojáci/.
STOP! Kuda? Jsme dost vykulené a tak se držíme naší povídačky, že jedeme na zámek. ??? Je tma, ted se na zámek nechodí, tady je sanatorium a my ho tady hlídáme. Tady spát nemůžete.
Jsme unavené, už chceme spát, říkáme. Němožno! Jeďte dolů k vrátnému, my mu zavoláme a můžete přespat dole. Hurá. Spasiba!
Nastartuji a vyjíždíme, z lesa a ze tmy se na nás řítí šílenec a křičí! Slyšíme urputný pískot. Nemohu najít zavírání okna a bojím se, že mi řvoucí muž ukousne nejmíň ucho, pokud mě rovnou neuškrtí. Uf, okno je zavřené. Voják se samopalem dobíhá k autu a muže odvádí. Tluče mi srdce a asi mě klepne! Říkali , že tu je sanatorium pro kardiaky, ne pro šílence!
Vracíme se dolů a vrátný nám ukazuje místo pod stromy a oplocené parkoviště. Jsme hlídané a tak už je mi trochu lépe. Dáme si jedno pivko na nervy a uléháme. Usínáme, když začne komáří psycho. Po dlouhé bitce konečně usínáme.
VSTAVAJTE!
Je půl šesté ráno, když nám někdo buší na auto. Vstavajte, vstavajte! Cože? Si dělá srandu, ne? Vrátný. Holky musíte odjet, teď už tady nemůžete být. Jsme obě v pyžamu a odjíždíme.
Směr Siněvir
Víme jen směr – jezero Siněvir. Vedou k němu cesty dvě, jedna je na Chust druhá přes Mižhirju, jak nám poradil Ruslan. My volíme cestu přes Mižhirju
Trochu se z toho ranního budíčku nemůžeme probrat, ale to, co následuje dalších 40 km je opravdu šílené. Cesta, na kterou by u nás nevyjeli ani traktorem. Obrovské šutry, žádná vyjetá kolej, prostě kameniště. Bojím se, že píchneme a tak jedu. Asi tak 20 km za hodinu.
Sluníčko ozařuje vesničky, zlaté kopule u kostelíků i krávy mezi auty a kamiony, které jdou na pastvu. Některé s doprovodem, jiné samy.Bože, to je úžasné, já mám pocit, že jsem se vrátila do mé milované Asie, do Barmy.
Trhy
V jedné z vesnic, míjíme trh a zastavujeme. Babušky s šátky, radost, bohatství a kontrast s časem, který se tu nějak zastavil. Chodíme v pyžamu po trhu a tak nějak sem pěkně zapadáme.
Krajina začíná měnit svou tvář a je čím dál krásnější. Na další zastávce mají úžasný trh se zeleninou a ovocem. Zastavujeme, trhovkyně rozumí dobře česky a jsou na nás moc milé. Všichni jejich muži pracují u nás. Jeden v Brně, další v Plzni, další… . Krájí nám šťavnatého melouna a my se cpeme plnými doušky až už nemůžeme! Platíme korunami, žádný problém.
Cesta vede dále, kocháme se krajinou, začíná být horko a tak bude čas na zastávku, nejlépe u řeky.
Přidat komentář