Životní styl – zábava a práce v Nikaragui

 I v Nikaragui, státě, kde životní úroveň nedosahuje té evropské, se lidé chtějí bavit. Proto se i v největších zapadákovech setkáte s bary a domácími restauracemi, kde vám improvizovaně nabídnou alespoň studené pivo. Obchoduje se všude. Téměř každý dům při ulici je vybaven prodejnou textilií nebo potravin, restaurací, hotelovými pokoji nebo třeba i salónem krásy. V posledním městečku uprostřed ničeho seženete cokoli, co si jen dokážete představit. A pokud to zrovna nikde nemají, nějakým způsobem to místní stejně nakonec najdou a seženou. Před obchody často celý den nečinně vysedávají obyvatelé městeček- lidé, co by mohli místo nicnedělání pracovat.

Když se ale trochu setmí- v Nikaragui něco málo po šesté hodině odpolední (jsme téměř na rovníku), všichni rázem ožijí. Městem se linou nejčastěji tóny diska. Diskotéky vládnou světem a v Nikaragui tomu není jinak. Společně s naší partou jsme se i my dostali na ostrově Ometepe na jednu z místních diskoték. Halogenové světlo, které kroužilo po obloze, a které jsme mohli vidět už ze vzdálenosti několika kilometrů, nám ukazovalo cestu za zábavou. Po zaplacení vstupu 100 cordob (na naše přibližně 90 Kč, což v místních podmínkách může znamenat i výplatu za jednodenní práci!), jsme se ocitli ve velkém bílém stanu. Před námi bylo pódium s mnoha obrazovkami. Nad námi nám blikala světýlka všech barev a do uší nám hučely diskotékové písničky, které se v současné době hrají po celém světě. S nimi se naštěstí občas střídaly i písně s tradičním latinsko-americkým rytmem. Na pódiu se občas projevili dva „roztleskávači“, kteří (podle pozdějšího překladu) nabádali místní omladinu k tancování s rukama nahoře. A také (údajně) podporovali zábavu. Na diskotéce jsme nevydrželi dlouho. Když jsme se společně vraceli k autu, všimli jsme si úplně opilého mladíka ležícího hned vedle svých zvratek na parkovišti. A mě v té chvíli napadly dvě věci: Za prvé, že to místní omladina má vlastně celkem dobré – i když se opijí do němoty, nemůžou nikdy zmrznout (místní klima jim to nedovolí) a za druhé jim „do nálady“ stačí podstatně méně alkoholu než nám, vytrénovaným středoevropanům.

I když není zrovna žádný státní svátek, místní lidé mají i tak důvod k oslavě. Poměrně oblíbenou zábavou jsou školní průvody s bubny a jinými hudebními nástroji. Lidé v průvodu tančí a skotačí. Dokonce existuje soutěž mezi jednotlivými průvodovými sbory, kdy se hodnotí a vybírá nejlepší průvod!

Další radovánky přichází v podobě dětské oslavy narozenin, kdy se slaví opravdu ve velkém stylu, často se živou muzikou a blikajícími ozdobami. Ty jsou zde tak populární, že se používají u všech možných příležitostí- od oslavy narozenin, přes reklamní účely pro byznys, nebo k oslavám nadcházejícího roku, případě období Vánoc. Skoro bych řekla, že všemožné třpytící se a blikající ozdoby jsou svým způsobem symbolem Nikaragui. Stejně tak jako pokreslené reklamní fasády na jednotlivých domech, které lákají k zakoupení šumivého nápoje tang nebo k zvolení mobilního operátora Claro. K účelům reklamy se zde billboardy staví jen minimálně.