11.8.2011 čtvrtek Vzbudily jsme se za tmy. Bylo 4:35 a právě nám pípal u hlavy budík. Uf… Tak jo, musíme vstát. Zabalily jsme si všechny věci. Jako poslední přišel na řadu mokrý stan. Nasedli jsme do auta v 5:15 a vyrazili pod vrchol na místo, kde bylo podle průvodce možné vidět východ slunce bez miliónu turistů v okolí. Kromě tohoto téměř soukromého zážitku jsme měli možnost pozorovat pohyby paprsků slunce přímo v kráteru. Před východem slunce byla opět strašná zima. Byly jsme nedočkavé prvního paprsku, který konečně zahřeje naše tváře. Obloha už byla opravdu světlá. Na západě skoro zapadal měsíc a oblaka se barvila do žluta, růžova, oranžova, až jsme nakonec konečně uviděly slunce.
Po východu slunce nás naši noví kamarádi zavezli až k druhému návštěvnickému centru, kde jsme si měly vyzvednout povolení k přespání. Rozloučily jsme se a vyrazily směrem k centru, kde jsme požádaly o povolení. A pak nastal další problém. V tomto centru totiž neměli „kartičky“ s povolením, a tak jsme musely čekat až do devíti, abychom konečně mohly začít na náš výlet. Aspoň jsme měly čas se nasnídat. Kráterem jsme se procházely po písčitých, kluzkých cestičkách. Písek se nám pod nohy bořil a ujížděl. Zanedlouho jsme měly nohy od konečků prstů až ke kolenům zcela zaprasené. Aspoň jsme nemusely použít krém na opalování. Nakonec jsme ale stejně v kráteru potkaly nějakého jiného turistu, který nám do sáčku vyplácal svůj skoro celý krém s faktorem 60! (My jsme měly jen faktor 10(!) a to ještě v oleji s rozprašovačem, který se zde vůbec nedoporučoval.). Jeho krém nám pak vydržel ještě několik dnů (Popravdě až na Big Island:)..).
Šly jsme dál kráterem, ve kterém nebylo kromě písku z erodované lávy nic. Postupně jsme přestávaly potkávat turisty, až jsme zůstaly v kráteru zcela osamoceny. Jen my, písek, místní unikátní rostliny, které se postupně začaly objevovat, občas plující oblaka nad námi a nekonečně spalující slunce. A ticho. Údajně jsme se totiž nacházely v nejtišší oblasti světa. Nebyl zde vítr, který by nám šuměl nad hlavou. Nebyl zde sníh ani led, který by nám praskal pod nohami. Nebyly zde ani ptáci ani jiná zvířata, která by dělala hluk. Prostě jen my a ticho. Naštěstí jsme si cestou aspoň povídaly. A popravdě, nevěděly jsme, co máme vyfotit dřív. Byla to nádhera. Písek se měnil podle příměsí kovů od světle žluté přes oranžovou, hnědou a červenou. Zcela dole v kráteru bylo jasně vidět černé lávové pole. Byla to nejmladší láva. Zůstala na místě přesně tak, jak před několika tisíci lety utuhla. Postupně se přidávaly nové a nové druhy rostlin, podle toho, jak jsme rychle scházely dolů. Začalo mrholit a poté dokonce pršet. Byla to známka toho, že jsme již na druhé straně kráteru, kde se často mraky rozpouštěly v déšť. I vegetace tomu nasvědčovala. Suchá pouštní krajina se postupně měnila v deštný prales. Na oběd jsme se zastavily u chaty po cestě. A po skvělém obědě vyrazily dál. Konečně jsme přišly na mýtinu s chatou, našly si místečko na postavení stanu a šly si odpočinout. Byly teprve tři hodiny a zase začalo mrholit. Co teď? Doufaly jsme, že si budeme moci udělat hezký piknik venku, ale takhle to vypadalo na zbytek dne strávený ve stanu. No, nevadí. Andrea to zabalila chvíli po třetí hodině.
Jednoduše si lehla a za chvíli už byl všude okolo známý, přerývavý, ničím nerušený hluk… Já jsem měla alespoň čas psát nové články z cest. Andrea se vzbudila asi za tři hodiny a rozhodla se udělat si ještě polívku k večeři. A tak potřebovala převařit místní vodu, a to nejlépe po dobu alespoň 5 minut. Problém byl ovšem v tom, že jsme měly jen hloupý vařič – ne pravou kartuši, která by půl litru vody uvařila za deset minut a dřív. Náš vařič, fungující na líh stejně jako světýlko v petrolejce, vodu uvařil asi za hodinu a půl. Bylo to ale asi tím, že Andrea celou várku během vaření dvakrát omylem vylila… Ostatně, jak jinak J. Nakonec jsme šly spát se západem slunce. Po celém dni jsme byly celkem unaveny. A to jsme ještě nevěděly, co nás bude čekat zítra.
.
Přidat komentář