Stopování od východní přes severní a střední až po jižní část ostrova
13.8.2011 sobota Vzbudily jsme se asi v sedm a začaly se nudit. Zabalily jsme si tedy všechny věci a vyrazily z kempu k hlavní cestě do Hany. Byla sobota, k tomu ráno a kolem liduprázdné ticho. Uf… Jak stopovat na silnici, kde nic nejezdí? Vydaly jsme se tedy na cestu po svých. Silnice se klikatila na útesech nad oceánem a byla zážitkem sama o sobě. Konečně jsme uslyšely první auto. Profrčelo kolem. Hmm, to bude asi těžké. Za deset minut následovalo další, které už zastavilo. „Chtěly bychom na Red Sand Beach.“ „Ok.“ zněla odpověď, a tak jsme si nasedly do trucku a uháněly směrem k Haně. Řidič nás dovezl až k pláži s červeným pískem, a pak se s námi rozloučil. Začalo pršet. Šly jsme se podívat na pláž, a pak jsme stopovaly dál. Chtěly jsme se podívat ještě na Black Sand Beach, která se nacházela za Hanou naším směrem. Přímo na pláž nás opět v trucku odvezla místní slečna. Bylo to opravdu nádherné místo. Černé skalní útesy lemovaly oceán s modrou průzračnou vodou, sem tam rostly svěže zelené keře a my se rozhodly, že je tak akorát čas na malou snídani. Po jídle jsme se vydaly objevovat okolí. Nacházely se zde jeskyně se sladkou vodou, ve kterých jsme se vykoupaly, a pak jsme se šly podívat na pláž. Byla jedinečná. Chvíli jsme se procházely po okolí, a pak jsme se opět vydaly na cestu. Na hlavní silnici nás zavezla další žena.
A po chvíli nám zastavil nám mladý turista s mámou, kteří se jeli naobědvat do thajského bistra nacházejícího se po naší cestě. Zase začalo pršet, a tak jsme se rozhodly dát si něco dobrého k jídlu. Po skvělé čerstvé zelenince, tofu a rýži jsme se opět vydaly na cestu. Zanedlouho nám zastavilo další auto, které zrovna jelo až do Kihei, kde jsme měly dnes přespat u kamarádů. Věci jsme měly ovšem stále v domě u Gevina, který nebyl úplně po cestě do Kihei. Během jízdy jsme zjistily, že náš řidič je povoláním pilot a létá s turisty větroněm nad kráterem. Protože bylo v Haně hnusné počasí, rozhodl se jednoduše odjet na druhou stranu ostrova, kde skoro nikdy nepršelo. Když jsme se s ním podělily o náš problém s věcmi u Gevina, ochotně se nabídl, že nás tam doveze, a pak hodí až do Kihei. Bylo to skvělé. V Kihei jsme tak byly už před čtvrtou hodinou. Sedli jsme si do baru, pili pivo, dali si pizzu a čekaly na Stearlinga a jeho bratrance. V šest večer jsme se rozloučily s Hansem (původem z Holandska), vzaly si všechny naše věci a šly na místo, kde jsme se měly potkat s novými „hostiteli“. Potom jsme pomalou chůzí doprovázenou nekončící bolestí lýtek a stehen došli až do Stearlingova btu. Tady jsme si umyly všechno oblečení, sebe i vlasy, a pak šli zpět do centra, do oblíbeného baru Life is a beach. Tam jsme se dozvěděly, že plánovaný zítřejší výlet na ostrov Lanai se nekoná, protože se nestihly koupit levné letenky na trajekt. Co se dá dělat. Alespoň prozkoumáme víc západní stranu ostrova, na kterou jsme dosud neměly čas. Večer se pak Andy rozhodla jít si zaplavat do oceánu, a protože já jsem byla úplně dead, ustlala jsem si přímo na pláži. Vzbudili mě asi ve tři hodiny ráno. Pak jsme už konečně došly domů a já to opět bez problémů zalomila na balkóně přímo u hlučící klimatizace.
Přidat komentář