Přelet na Oahu aneb dlouhý den plný loučení a návratů
19.9. 2011 pondělí . Dopoledne jsme musely vstát poměrně brzy. Musely jsme si zabalit všechny věci a k tomu ještě dodělat nějakou práci pro Gea. David odjel na ryby s tím, že se do druhé hodiny odpolední určitě vrátí, takže nás ještě stihne obejmout a rozloučit se. Postupně se na farmě zastavovali lidé, kteří se s námi loučili. Když jsme splnily všechny své povinnosti, přijel i Jason, který nás společně s Natanjou zavezl na poslední „atrakci“, kterou jsme ještě chtěly navštívit. Zavezl nás před ruinu hotelu Coco Palms, který v devadesátých letech zničila vlna tsunami. Nebyl to ovšem jen tak ledajaký hotel.
Ve své době představoval jeden z nejluxusnějších komplexů na ostrovech a jezdila sem na dovolenou i taková hvězda jako byl například Elvis Presley. Jason se bál do komplexu vejít, a tak na nás čekal na blízké pláži. Přelezly jsme tedy nepozorovaně plot samy s Natanjou a rázem jsme se ocitly v jiném světě. Komplex byl obrovský, tvořený několika budovami, které postupně chátraly a zarůstaly místní vegetací. U každé z nich byl bazén, který nesl stopy po dřívější slávě celého místa. Byl vydlážděn kachličkami s mušlemi. Vstoupily jsme do první budovy a chtěly si prohlédnout místní pokoje. To bylo něco!!! Koupelny byly vykachlíčkovány překrásnými barevnými kachlíky s motivy mořských živočichů a rostlin. Uprostřed toho všeho bylo překrásné umyvadlo tvořeno jednou obrovskou mušlí. To musela být krása, když hotel ještě fungoval. Prošly jsme celým komplexem a uviděly zaparkované auto policajtů u vchodu. Hmm, asi bychom měly jít, blesklo nám hlavou. Za chvíli nám letí letadlo a přeci nechceme, aby nás ještě zabásli policajti za to, že jsme někde, kde nemáme co dělat. Tak jsme se rychle prosmýkly skrz díru v plotě a vyrazily za Jasonem.
Letíme do Honolulu
Ten nám pak ukázal jeden z místních bio obchůdků a nakonec odvezl zpět na farmu. Zde jsme si vzaly všechny své věci, rozloučily se s Goranem a Geem. David nepřijel. Nejspíš se bál loučení, protože jinak jsme si to nedokázaly vysvětlit. Už v jednu hodinu byl totiž na internetu a to nám psal zprávu, jestli jsme na farmě, takže za tři hodiny by se vrátit stihl odkudkoli. No jo, nedá se svítit. Jason nás pak s Natanjou odvezli na letiště, rozloučili jsme se a oni odjeli. Zůstaly jsme opět samy. Zařídily vše potřebné se zavazadly a čekaly na dvacetiminutový let, kterým jsme se měly přepravit do Honolulu. Přišlo nám, že se vracíme domů. Vůbec jsme nechápaly, že jsme tune byly celé dva měsíce. S Earlem jsme se pozdravili a objali jako se starým kamarádem. Zbytek večera jsme pak ukazovaly fotky a povídaly si o našich zážitcích. Nakonec nám Earl dokonce řekl, že přesto, že tu žije již něco málo přes 6 let, my jsme za ty dva měsíce viděly o hodně víc, než co on za celou tu dobu. Byly jsme překvapené, protože jsme byly přesvědčeny, že Earl cestuje opravdu hodně a že toho také hodně viděl. Pak už jsme šly zmožené všemi dnešními událostmi spát.
.
Přidat komentář