Ben Nevis je se svými 1.344 metry nad mořem nejvyšší horou Velké Británie, takže si dokážete určitě živě představit, kolik lidí na něj denně vyleze. Zástupy lidí, které připomínají hlavní sezónu ve slovenských Vysokých Tatrách, jako by nebraly konce. Rodinky s dětmi, ale i vytrénovaní horští běžci (Pozn. Existují lidé, kteří Ben Nevis vyběhnou!!! (Po vlastní zkušenosti stále nechápu.)), ti všichni chtějí zdolat místní vrchol.
I když se zdá, že 1344 metrů není nijak zvlášť závratná výška, musíte si uvědomit, že se nacházíme výrazně blíže severnímu pólu, než je tomu v České republice. Místní podmínky jsou proto značně odlišné těm, které známe z našich Krkonoš. Ben Nevis je téměř denně zahalen v mlze nebo mraku. A navíc posledních několik stovek výškových metrů vede cesta po nekonečné kamenné stráni – v místních podmínkách se život ztrácí už na úrovni prvních tisíci výškových metrů.
Na horu vede několik cest. Ta nejfrekventovanější začíná pár mílí jižně od města Fort William u mládežnické ubytovny. Stačí přejít silnici a následně i most přes místní řeku a od hory vás dělí už jen vlastní pot a přesvědčení, že ji dnes zdoláte. Jen pro představu, řeka se nachází na výškové úrovni cca 25 m n. m.
Jak je mým dobrým zvykem, výšlap jsem začala trochu netradičně. Pod horu jsem se dostala okolo 22:00, a protože jsem se ještě necítila příliš unavená a měsíc svítil, rozhodla jsem se začít stoupat pomalu vzhůru. Cesta vedla šikmo vzhůru a já pomalu začala litovat svého nápadu zkrátit si zítřejší výšlap o pár výškových metrů. „Kde si asi tak postavím stan?“ vrtalo mi hlavou. A pak jsem došla na první odbočku vedoucí k Archintee Farm a uviděla malý plácek na cestě, kde by se to dalo „zakempit“. „Stejně jsem druhý den chtěla vstát opravdu brzy, abych stihla vrchol bez deště.“ řekla jsem si a začala stavět stan an jedné z nejfrekventovanějších horských tras ve Skotsku.
Druhý den jsem se vzbudila v 6:00. Zabalila stan a v 6:30 už nabírala tempo na vrchol. Když jsem došla přibližně do půlky cesty k místnímu jezeru – Lochan Meall an t-Suidhe, uviděla jsem další postavené stany a trochu mě zamrzelo, že jsem předchozího dne nevyšla až na místní krásnou loučku.
Klikatící se cesta vedla i nadále po širokých kamenných stupních ostře vzhůru. Konečně jsem se mohla začít kochat pohledy na překrásnou horskou krajinu, ve které se jako perla třpytila obrovská vodní plocha zátoky u Fort William. Ten se nyní jevil jako malinká vesnička.
Okolo 1200 metrů přišla mlha a já si jen říkala: „Prosím, ať je na vrcholu alespoň nějaká cedulka označující název hory a výšku, které jsem dosáhla.“ Po další půlhodině chůze jsem narazila na kamenné zbytky z meteostanice a bivak označující vrchol hory. No, jenže kromě těchto rozvalin a kamenné pyramidy označující nejvyšší místo Velké Británie tu nic nebylo. Tak trochu zklamaná jsem si alespoň na chvíli vlezla do bivaku, a potom se vydala zase zpátky dolů.
Když jsem se konečně dostala mimo mlžný opar, byla jsem překvapena, kolik turistů se tak jako já dnes vypravilo na vrchol. Cesta byla přímo přeplněná lidmi. Proto rada na závěr- chcete-li si výlet na Ben Nevis užít, zkuste se přemoct a vstát opravdu brzy. Nikoho přeci nebaví stát frontu v horách!
Přidat komentář