Jak se šlapalo pozpátku 1/3.
The West Highland Way má status nejnavštěvovanější dálkové trasy ve Skotsku. Projít ji zvládne téměř každý a to i přesto, že poslední část trasy vede přes horskou krajinu v okolí Ben Nevis. A protože já hory miluji, rozhodla jsem se na túru vyrazit také.
Existuje hodně doporučení. Například nechoďte na túru sami, začněte v Milngavie a pokračujte směrem z jihu na sever, informujte se na počasí, nepřeceňujte se. Jenže co když nemáte nikoho, kdo by šel túru s vámi? Zůstanete raději sedět doma? Předpověď počasí? – Po prvních dvou dnech jsem pochopila, že nemá smysl se pídit po předpovědi- ve Skotsku je totiž počasí nepředpověditelné. A co když je pro vás výhodnější začít ve Fort William a končit v Milngavie? Ano, je pravda, že je lepší „na rozjezd“ začít v Milngavie a skončit po pár dnech ve Fort William, jenže když máte na túru jen omezený počet dní, pak by to znamenalo, že se do nejlepší části celé trasy ani nemusíte dostat a to by byla velká škoda.
I já jsem svou cestu začala trochu netradičně ve Fort William. Sama, se stanem a veškerým vybavením, bez informací o předpovědi počasí, pravda s mapou a průvodcem, který jsem musela číst pozpátku (což je pěkná otrava) jsem se oproti všem pravidlům vypravila nejdřív na Ben Nevis, nejvyšší horu Velké Británie, a pak vyrazila po deštěm zmáčených cestách The West Highland Way (WHW).
Během své přípravy na cestu jsem bohužel nenarazila na žádného průvodce, který by popisoval trasu ze severu na jih, takže tento článek bude možná první svého druhu. Z Fort William vede příjemná, dobře upravená, většinou lesní cesta střídavě do kopce a z kopce. Připravte se na to, že cestou potkáte desítky ne-li stovky lidí, kteří se celí nedočkaví těší na posledních pár kilometrů, které jim zbývají do konce několikadenní túry. Kromě mírných depresí, které můžete během potkávání naproti jdoucích turistů pocítit (to proto, že si uvědomíte, kolik cesty máte ještě před sebou), je dobré z nich „vycucat“ veškeré informace o trase, kterou máte nyní téměř celou před sebou a oni za sebou. Současně, pokud se na cestu vydáte sami, může být příjemné občas někoho potkat a zapovídat se. Od témat typu jak je co ještě daleko, jaká je předpověď počasí nebo jak dlouho trvá celou trasu projít, se můžete velmi brzy dostat k otázkám osobnějšího charakteru.
Protože jsem na túru vyrazila až po poledni v době, kdy jsem již v nohách pociťovala únavu z výšlapu na Ben Nevis, rozhodla jsem se první den „zabalit“ už po 14 km v údolí před vesnicí Kinlochleven. Pršelo a mě čekalo stavění stanu v dešti, což považuji za největší prasárnu vůči svému vybavení a hlavně vůči stanu samotnému. Během pěti minut jsem ale změnila názor. Slyšeli jste někdy o skotských mochničkách, v angličtině midges [:medžís:]? No, já bohužel ano. Ve Skotsku se totiž nevyskytují naši nepříjemní komáři, zato zde mají ony pověstné mochničky, které přesto, že jsou neskutečně maličkaté, dokážou značně znepříjemnit jakýkoli pobyt v přírodě. Naštěstí existuje mnoho sprejů, které by vás měly od svědících kousanců ochránit. Kromě citronelových olejíčků, které mají zakrýt vůni lidského pižma, je to tak trochu omyl kosmetické společnosti Avon – sprej na suchou pokožku Skin So Soft. Ano, taky mi to přišlo jako nesmysl, ale ve skutečnosti je to jediný sprej, který opravdu pomáhá, a který se DOKONCE prodává i ve sportovních potřebách!
Bohužel, na mušky v údolí před Kinlochleven, neplatilo nic. S odfoukáváním mušek z obličeje, nadáváním, že ty potvory lítají i za deště jsem s největším vypětím všech sil postavila stan, a co nejrychleji zapadla dovnitř. Jak jsem druhý den zjistila, toto údolí je pověstné hejny nepříjemných midges, proto pokud máte alespoň trochu víc energie než já, doporučuji stan postavit o trochu dále, třeba až za vesnicí Kinlochleven, kde se nachází poslední obchod na dalších 45 km.
Přidat komentář