Bez návleků ani ránu…
Je zajímavé, kolik turistů se chytí na frázi: „nejvyšší, nejúžasnější, nejmenší nebo třeba nejrozlehlejší.“ Ve Skotsku se tento jev dá nejlépe dokumentovat na hoře Ben Nevis (1344 m). Pokud tak jako já nemáte rádi lidi v horách, o výšlap na nejvyšší horu Velké Británie se ani nepokoušejte. Davy, které sem dennodenně proudí po „turistické stezce“ vám zkazí jakýkoli požitek z horské túry. Pokud je ovšem výstup na Ben Nevis vaším snem, od kterého vás nikdo za žádných okolností neodradí, pak doporučuji zvolit delší, náročnější a méně přístupnou „Severní trasu“, která není turisty tolik využívána. Na parkoviště s názvem „North Face car park“, ze kterého vede Severní cesta vzhůru se dostanete z Fort William po silnici A82 vedoucí směrem do Inverness.
Předpověď slibovala jasné, ale mrazivé podmínky. „Na vrcholu bude pocitová teplota -7°C,“ informoval nás hned u automobilu Brian. Vzhledem k tomu, že je začátek září, nechci ani domýšlet, jak bude ve Skotsku v zimě. „Zabalila jsem si všechno na slibovanou desetihodinovou túru?“ přemýšlím a prohrabuji batoh, ve kterém nechybí péřové rukavice a péřová bunda.
Otravné mochničky
Vycházíme a společně s námi i hejno pověstných skotských mochniček. Pravidlo číslo 1. – Nezastavovat! Jen tak na nás otravný malinkatý kousající hmyz nemůže. Před dvěma lety, když jsem Skotsko navštívila naposledy, platilo ještě jedno pravidlo: Použít modrý sprej od Avonu: „Skin so Soft“. Jak se od svých kamarádů dovídám, Avon změnil recepturu, a tak sprej už otravný hmyz neodpuzuje. Jdeme teď po lesní cestě strmě vzhůru. Ve stínu je mochniček nejvíce, a tak jsme rádi, když konečně přicházíme nad úroveň lesa.
Cesta není značená. „Jsme ve Skotsku,“ praštím se do hlavy ve chvíli, kdy mi to dojde: „Tady se přeci může chodit kdekoli.“ Cesty není třeba. V mapách jsou sice hlavní tahy jakžtakž zaznamenány, ale naše trasa na první vrchol Cárn Beag Dearg (995 m) chybí. Společně s mapou si tak pro lepší orientaci balíme kompas.
Jdeme po zabahněné v náznacích vyšlapané cestě a mě dochází třetí pravidlo: „Bez návleků ani ránu“. Na rozdíl od evropských hor, kde návleky použijete v podstatě pouze při prošlapávání jarního sněhu, ve Skotsku se bez nich neobejdete. Bahno, kaluže, rašeliniště nejsou při výpravách do zdejší přírody výjimkou nýbrž pravidlem.
Odbočujeme z údolí Allt a´Mhuilinn a jdeme přímo na první vrchol. Bahno střídá kamenitou suť, která nás od teď doprovází přes všechny ostatní vrcholy (Cárn Dearg Meadhonach a Cárn Mór Dearg (1220 m)). Nahoru a dolů. Obcházíme Ben Nevis z východu a pokračujeme po úzkém hřebínku nyní už jen vzhůru.
„Ahoj,“ pozdravím skupinku turistů, kteří vypadají jako Češi, načež se dáváme do řeči. „My bydlíme v Inverness, co tady děláš ty?“ „Já jsem akorát přijela. Bydlím ve Stranraer,“ odpovídám a vysvětluji svou zamotanou skotskou situaci, načež se loučíme a já pokračuji strmě vzhůru. „Už jste skoro tam!“ informuje nás další protijdoucí turista. A opravdu. Pár kroků a už jsme na rozlehlém vrcholu nejvyšší hory Velké Británie.
Ben Nevis
Ben Nevis je pověstný svým ustavičným vrcholovým mrakem. My máme ale štěstí. Je jasno a obloha téměř bez mráčku! Nechápavě zíráme na procesí vzhůru. Před námi vybíhají na vrchol stovky běžců. „Co to je?“ nechápu! „Závod,“ reaguje můj kamarád, aniž by pohnul hlavou od běžícího davu. „Blázni,“ myslím si a raději pozoruji výhledy před sebou.
Po vrcholových fotkách opouštíme Ben Nevis a pokračujeme po turistické cestě společně s desítkami turistů zpět k jezeru Lochan Meall an t-Suidhe („Jezero v půli cesty“). Cestou potkáváme výpravy s průvodci i skupiny, které se snaží svým výstupem podpořit různé nadační fondy.
Konečně jsme u jezera, kde opouštíme davy turistů a pokračujeme po stezce do údolí Allt a´Mhuilinn. Za chvíli se ale cesta ztrácí a tak se „poskotsku“ pouštíme přes mokré horské louky dolů do údolí. Brodíme řeku. Poslední pohled na Ben Nevis a celou dnešní výpravu a jsme zase na lesní cestě na parkoviště, ze kterého se vracíme celkem unaveni zpět do civilizace.
Přidat komentář