Pohled na Budapešť
Nejdřív jsme jeli vlakem HÉV do Aquinca – vykopávky římského města. Nebylo to sice nijak úchvatné, ale těch 300 ft jsme nelitovali. Byly tam většinou jen zbytky základů a pár sloupů.
Potom jsme znova vyrazili na Hradní vrch, tentokrát ale za denního světla. Chtěli jsme jít do Matyášova kostela, ale zase smůla. Opět otevřeno jenom do 13 hodin – ti Maďaři snad o turisty nestojí. Tak jsme si prošli a nafotili Rybářské bašty ve dne. Už to nebylo tak úchvatné jako v noci, ale i tak pěkné. Znova jsme taky pozorovali lanovou dráhu a pak jsme se prošli kolem Královského paláce. Dovnitř do galerie s obrazy se nikomu kromě Dana nechtělo a tak jsme to obešli jen zvenčí.
V Budapešti bylo celkem dost českých turistů, potkávali jsme je skoro všude. Já jsem kupříkladu na Hradě komentovala, proč se ten chlap fotí u dalšího lva, naštěstí jsem to řekla slušně, protože fotografka se otočila a česky mi odpověděla. Bavili jsme se tím hodně dlouho. No mohlo to být i horší.
Původně jsme potom chtěli projít centrum Pešti, ale zvítězil nápad zkusit najít zubačku. Zubačku jsme našli a projeli jsme se s ní, když už jsme u ní byli. Skákalo to šíleně, dobře nás to pobavilo. Nahoře na kopci jsme se trochu prošli a našli dětský vlak – vlak obsluhovaný dětmi od 7 do 14 let, jen strojvedoucí byl bohudík plnoletý. Za 200 ft jsme se projeli vláčkem s otevřenými vagony několik stanic. 12 km trasu jel vláček asi 40 minut. My jsme jeli tak polovinu.
Vystoupili jsme pod kopcem Janos – Hegy. Nahoře nás lákala rozhledna, zpátky jsme chtěli jet sedačkovou lanovkou. Lanovka už byla zavřená – to už asi nikoho nepřekvapí. Rozhledna byla zavřená taky. Byla jsem vyslána, ať se zeptám hlídače, jestli nás přece jen nepustí nahoru. Šli jsme tam dlouho a od paty rozhledny byla vidět leda tak hromada stromů a keřů a kousíček města. Hlídač se vůbec nenechal přemlouvat, hned odběhl pro kalkulačku a vyťukal na ní, že nás 6 půjde nahoru, když dáme 1000 ft. To nám za to rozhodně stálo, a tak jsme si užili skvělý výhled na Budapešť na jedné straně a Budínské kopce na straně druhé.
Po neustálém chození po městě to bylo v přírodě velmi příjemné. Protože lanovka nejela – tu jsme ukecat nezkusili – šli jsme lesem zpátky na zubačku. Ještěže máme dobrý orientační smysl, nezabloudili jsme. Škoda jen, že jsme nestihli najít taky skvělé jeskyně, co měly být někde v okolí. Cesta zpátky zubačkou byla zase dobře skákavá.
Šli jsme ještě na noční procházku centrem Pešti. Prošli jsme se hlavně ulicí Váci utca. To byla pěší zóna se spoustou obchodů, restaurací a turistů. Víc už jsme z centra Pešti nestihli, protože už byl dost pozdě. Tramvaj, kterou jsme jeli na hotel, skákala ještě víc než ta zubačka. Ta jízda byla fakt něco, i když jsme jeli jen jednu stanici.
V neděli jsme museli do 10 hodin opustit hotel. Přemýšleli jsme, co budeme dělat do 14 hodin, kdy nám jel vlak, když sebou musíme nosit batohy. Rozhodli jsme se pro válení na Markétině ostrově. Už nám neplatil třídenní lístek na MHD a tak jsme si museli lístek koupit. Systém lístků nám trochu unikal, ale zvládli jsme to. Dan si vyrazil obhlídnout fotbalový stadion a ostatní se vydali do nákupního centra u nádraží utratit poslední peníze. To se podařilo všem, kromě Petra, který si vyměnil zbytečně moc. Do Čech jelo hlavně tokajské a čabajky, a taky nějaké pohlednice.
Pak jsme jeli na Markétin ostrov. Přes předpověď počasí, že může trochu pršet, krásně svítilo sluníčko a bylo dál vedro. Rozložili jsme se u fontány na začátku ostrova, opalovali se a vychutnávali si vodní představení s hudbou. Když ale zafoukal vítr, studená voda z fontány stříkala až na nás. Nejdřív to byl šok, ale pak už to bylo příjemné ochlazení. Ti, kteří leželi hned u fontány, byli mokří od hlavy až k patě. To nás naštěstí nepotkalo.
Ve 14:13 nám jel vlak Eurocity do Prahy. Klimatizace se na cestu opravdu hodila. Někteří si příjemně pospali. Cesta byla dlouhá, ale přijeli jsme na čas.
cestopis následující den
Spoluautor: Jana T.
Přidat komentář