Parlament Országház v Budapešti
Ráno vyrážíme zajistit si lístky na prohlídku Parlamentu. Po 10. hodině jsme sehnali lístky na 12. hodinu – za 1000 ft. Ve volném čase jsme si prošli okolí – viděli jsme pomník Imreho Nagye, budovu televize a akademie. Ve 12 hodin nás voják pustil přes zábrany ke vstupu do Parlamentu. U dveří byl detekční rám a tunel pro kontrolu věcí. Jana se svým pepřovým sprejem prošla, Petr s boxerem a Dan s jeho vystřelovacím nožem už takové štěstí neměli. Danův vojenský batůžek už z tunelu nevyjel a Petr s boxerem tomu nasadil korunu. Dav lidí se zastavil a čekalo se na Policii. Policajt brzy dorazil a prohlásil, že v Maďarsku se takové věci vůbec nesmí vlastnit. Proto si je ani ostraha nemohla nechat a pustit kluky dovnitř do Parlamentu. Policajt prohlásil, že když se kluci těch věcí zbaví, tak se můžou vrátit k naší skupině na prohlídku. Už se nevrátili.
Petr nám pak vykládal, že museli odevzdat pasy a v 17 hodin se musí dostavit na policejní služebnu k výslechu a jak už je znova nechtěli do Parlamentu pustit. Pravda byla taková, že jim policajt něco 20 minut maďarsky vykládal a pak už nemělo smysl nás v Parlamentu hledat. Prohlídka byla pěkná a Dana to asi hodně mrzelo, že si ten nůž od Petra půjčil.
Potom jsme se chtěli podívat do největší synagogy, ale poslední prohlídka byla kolem poledne – asi maďarská specialita. Nic jsme neviděli, kromě fasády.
Pak jsme se prošli po Alžbětině mostě – no procházka vedle čtyřproudové silnice, i když přes Dunaj, nás zrovna nebavila. Od mostu jsme se vyšplhali na Gellértův vrch. Byla to celkem výška, nahoře jsme všichni byli upocení jako koně, ale výhled na Budapešť stál za to. Cestou jsme viděli Gellértův památník, Citadelu, hotel Gellért, památník osvobození a jeskynní kostel. Ta jeskyně vypadala opravdu dobře, super byl ten chládek uvnitř.
Chtěli jsme ochutnat maďarské speciality a tak jsme vyrazili do restaurace doporučené v průvodci. Našli jsme ji, ale možná by to jinde bylo lepší. Měla tam být živá hudba – no v rohu seděla obtloustlá šansonová zpěvačka a cosi vyla. Lepší bylo, když byla zticha. Na jídlo jsem si dala cosi, co se jinak jmenovalo v německém a anglickém jídelníčku, nakonec to vypadalo jako kousky knedlíků s kousky žaludků. Nebylo to vyložené nechutné, ale znova bych si to nedala. Někteří si dali guláš. Marně ale čekali na guláš v našem pojetí, místo guláše s knedlíky dostali gulášovou polévku, ve které plavaly obrovské kusy mrkve atd., a to s chlebem. No moc hezky to teda nevypadalo, ale prý to chutnalo. Martin dostal polévku a marně čekal na svůj guláš, no asi se těm Maďarům nezdálo, proč by chtěl 2 polévky. Tak využil příležitosti a objednal si něco jiného – překvapení kuchaře, to mu chutnalo.
Pak už byla skoro tma a tak jsme se vydali na noční procházku Budapeští. Prošli jsme se po nábřeží, ze kterého je vidět většina nejvýznamnějších památek. Řetězový most celý osvětlený vypadal fantasticky. Cestou jsme si všimli lanové dráhy na Hradní vrch. Mrkli jsme se, jestli ještě jezdí a jezdila, tak jsme za 500 ft vyjeli nahoru. Vyhlídka na osvětlené město byla moc hezká, ale ještě hezčí byly nasvícené Rybářské bašty. Bylo to jako v pohádce – hrála tam hudba, krásné okolí, pěkný výhled – no prostě romantika. Pak jsme sešli zpátky k Dunaji a jeli tramvají po obou stranách řeky, abychom si vychutnali výhled na oba břehy. Na hotel jsme přišli asi kolem 23:30 hod.
Spoluautor: Jana T.
Přidat komentář