Čokoládové hory a kohoutí zápasy.
Po snídani, která tentokrát byla součástí ubytování, si naše okleštěná skupinka pronajala opět van, aby projela Bohol znovu za lepšího počasí. Opět jsme navštívili nártouny, i když v menším centru v Corelle. Bylo to tady víc „přírodní“, mají tady prý 10 opiček a každé ráno jim zabere až 3 hodiny, aby je našli. Dnes se jim podařilo najít 6 opiček, z nichž jedna byla opravdu hodně nízko a tak se stala Milošovou „obětí“. Z počátku milá opička tak po asi 150 fotce začala cenit zuby. Dvě opičky se zrovna pářili, resp. byli připravené na to, až to budou dělat v noci. Je to kromě dětství jediná chvíle, kdy jsou opičky spolu, protože jinak žijí osamoceně. Samička je těhotná 6 měsíců a pak ještě 7 měsíců kojí, než se s mládětem rozloučí.
Po cestě k Chocolate Hills jsme si udělali zastávku u rýžových políček, kde se opět vyžil hlavně Miloš a jeho fotoaparát. K Chocolate Hills jsme tentokrát dorazili za mnohem lepšího prostředí. S Verčou jsme si chtěly udělat fotku ve výskoku, čehož jsme pak trochu litovaly, protože při Milošově věčné nespokojenosti jsme zabraly to nejfotogeničtější místo na další čtvrt hodiny a do vzduchu vyskočily asi 50x.
Další krátká zastávka byla v Mad man forest a pak už jsme zajeli do Lobocu na oběd. Talíře jsme si z jídelny vynesli do parku na trávu a nasávali jedny z prvních filipínských slunečních paprsků. Řidič vanu nás chtěl původně nakrmit v jídelně pro turisty, ale to jsme mu k jeho nelibosti odmítli.
Ve dvě hodiny jsme zašli do místní dřevěné arény na typické nedělní kohoutí zápasy. Byl to opět zážitek. Kromě nás a ještě jedné cizinky tam byli jen místní chlapi, kteří buď přinesli vlastní kohouty nebo sázeli na kohouty ostatních. Bojiště bylo za asi metrovým sklem a jeden zápas trval zhruba 10 minut s tím, že většinu času zabralo sázení a samotný boj pak trval 20-30 vteřin. Kohouti měli na pařátku přidělaný osten, takže o krev a mrtvolky nebyla nouze. Bylo to hodně zvláštní a zajímavý byl hlavně způsob sázek, který nám naprosto unikal.
Po hodině jsme měli zápasů tak akorát dost (i když to prý vždycky trvá až do večera) a vanem vyrazili zpátky na hotel. Poprosili jsme řidiče, aby na nás před hotelem hodinku počkal a pak nás ještě svezl do přístaviště. Lístky na trajekt v 17.45 hod. s Oceanjet jsme si koupili hned první den, takže jsme nikam nespěchali.
Když jsme přijeli do přístavu, bylo nám oznámeno, že trajekt na Siquijor byl zrušen. Kluci nám psali, že ten den předtím byla plavba hodně divoká. Loď se pravděpodobně porouchala a nestihli ji opravit. S tímhle jsme však vůbec nepočítali a nechtěli jsme trávit další den na Boholu, když před námi byla vidina dvou dnů flákání se v luxusním resortu na Siquijoru. V přístavišti jsme se tak pokoušeli zajistit si nějakou jinou loď na Siquijor ještě na ten samý večer. Po dlouhé době se nám sice podařilo sehnat motorovou loď, ale místní nám nedoporučovali vyjíždět takhle skoro za tmy, že moře je ještě divočejší než den předtím.
Opatrnost nakonec zvítězila a my si domluvili odvoz motorovou lodí až na druhý den v 5 hod. ráno z Alona beach na ostrově Panglao. Taxíkem jsme proto na ostrov vyrazili hned večer a ubytovali se v pětilůžkové chatičce v Bohol See Breez. Večer byl nakonec oproti všem předpokladům velice příjemný, večeři jsme si dali na pláži a zapili to kolou s rumem.
V 5 hod. nás vyzvedl před hotelem kapitán lodi a o půl hodiny později jsme vypluli rybářskou motorovou loďkou na Siquijor. Byla ještě tma a kapitán neměl žádnou navigaci, takže jel asi nějak podle intuice. Až když vysvitlo sluníčko, loď nabrala konečně správný směr.
Po dvou hodinách jsme připluli k severnímu břehu Siquijoru kamsi k Lareně, aby kapitán zjistil, že se až k břehu nedostaneme, protože je tady mělčina a na dně jsou docela velké kameny. Myslím, že chvilku měl docela nahnáno, protože jsme dřeli o dno. Nakonec nám nezbylo, než vzít batohy nad hlavu a těch posledních 30 metrů ke břehu přebrodit. Na obranu pana kapitána musím říct, že šel s námi a vyvedl nás až na hlavní silnici, kde nám po telefonu zajistil tricykl.
Do jednoho tricyklu se nás narvalo všech 5 i s batohy a po 40 minutách (v 9,30 hod.) jsme konečně vystoupili na jihozápadě ostrova v městečku San Juan u hotelu Coco Grove Resort. Šlo o jediný luxusní hotel, ve kterém jsme na naší cestě spali, a doporučil nám ho Honza. Ač mi to nejdřív přišlo jako zbytečné plýtvání penězi, nelitovala jsem ani na chvilku.
V hotelu jsme dostali welcome drink a pak už na nás čekaly kouzelné chatičky přímo na pláži, slunečné počasí, houpací sítě, bazén a téměř žádní lidé – prostě ráj na zemi.
Jirka, Honza a Tom byli ještě na moři, takže jsme relaxovali na pláži a dali si oběd přímo v hotelu. Po návratu kluků z potápění jsme zašli do baru přímo v bazénu a dali si koktejl na šťastné setkání. Večeře opět proběhla v hotelu a noc polovina z nás strávila přímo na pláži. Bohužel personál na noc uklidit podušky, takže lehátka byla dost tvrdá, ale i tak to byla paráda.
Foto: Miloš Šálek
Přidat komentář