V noci začalo pršet, takže předpověď počasí se bohužel trefila. Ráno jsme se rozloučily s naším francouzským spolubydlícím, který se odstěhoval. První naše kroky vedly před budovu Rote Flora, ve které kdysi sídlilo slavné hamburské divadlo Tivoli. Od roku 1989 je tato budova s fasádou pokrytou graffiti obsazena squattery, radikálními levičáky a bezdomovci. Zatímco budova byla postavena v roce 1888 a fungovala jako divadlo více než sto let, od roku 1989 slouží Rote Flora jako spojení pro radikální a revoluční kulturu v hamburském Schanzenviertelu.
Na snídani jsme si vybraly podnik Herr Max (otevírají až v 10:00 hod.) a opět jsme se trefily. Výborné byly jak sladké, tak slané snídaně. Další naše kroky směřovaly do velkého parku Planten und Blomen, kde se mj. nachází i největší japonská zahrada v Evropě. Škoda, že nebylo sluníčko, určitě bychom tady strávily mnohem delší čas, protože to byla nádherná oáza klidu.
Částečně i kvůli počasí jsme se rozhodly, že odpoledne strávíme kulturně a navštívily jsme proto i Kunsthalle, muzeum umění. Nakonec jsme si však sbírky prohlédly jen já s Marťou (14 EUR) a ostatní holky šly mezitím do kavárny. Počítaly totiž s tím, že hned od Kunsthalle půjdeme na další výstavu – prohlédnout si výtvory pouličního umělce Banksyho. Všechny jsme byly zklamané, že na sobotu již byly lístky vyprodané, takže jsme viděly jen pár kreseb v hale a gift shopu.
Pokračovaly jsme nákupní třídou Mönckebergstrasse až k radnici – Rathaus, která byla během druhé světové války hodně poničená, ale nyní je už zase majestátní a kouzelná. Poslední zastávkou v centru byl kostel sv. Mikuláše, resp. spíš jeho zbytky, protože kostel byl zničený při bombardování v roce 1943. Zbyla z něj v podstatě již jen věž, na kterou se dá vyjet výtahem, což jsme však kvůli počasí neměly v plánu.
Po krátké zastávce v obchodě, kde jsme si nakoupily jídlo na další den do vlaku, jsme chtěly zajít na kávu do kavárny Nord Coast, ale bohužel jsme tam dorazily deset minut před pátou, kdy se kavárna zavírala. Čekala nás tak už jen zastávka u domků vdov po kramářích Kramer-Witwen – Häuser, což je poslední příklad typického hamburského obytného komplexu 17. století.
Cestou do hostelu jsme se zastavily na večeři v italské restauraci. Na pokoji nás čekalo překvapení v podobě nového spolubydlícího – tentokrát to byl čerstvě plnoletý Asiat – a ani on nevypadal, že by s námi chtěl nějak víc komunikovat.
Vlak nám odjížděl v neděli už v 6:48 hod., takže jsme musely vstávat v 5:30 hod. Metrem U3 jsme se přesunuly ze zastávky Feldstrasse na vlakové nádraží (2,40 EUR). Na vlakovém nádraží jsme měly ještě hodně času, takže jsme se na perónu stihly nasnídat. Když jsme přišly na naše zarezervovaná místa, tak jsme se docela zděsily, protože ve vlaku byla strašná zima – klimatizace foukala na plné pecky a my na sebe navlékly všechno oblečení, co šlo. Pan průvodčí tvrdil, že to bude za 20 minut dobré, ale nebylo to dobré ani po hodině a půl. Cestou do jídelního vozu jsme naštěstí zjistily, že všude jinde ve vlaku je hezky teplo. Přestěhovaly jsme se tedy na jiná místa a věřily, že nás nevyhodí nikdo s místenkami.
Cesta nám utíkala rychle a před námi už byla Praha. Vlak měl stavět v Holešovicích a pak ve 13:35 hod. na hlavním nádraží. Den předtím jsme sice na internetu koukaly, že by měla být nějaká výluka mezi těmito dvěma zastávkami, ale na obrazovce ve vlaku nic takového nebylo, nikdo nehlásil, že by vlak někde neměl stavět a dokonce ani průvodčí, když kontroloval naše jízdenky, neříkal, že by byl nějaký problém. Ale byl.
Vlak zastavil v Holešovicích, kde nastoupilo hodně lidí, takže jsme se na posledních 10 minut jízdy přesunuly k východu. Jenže vlak nezastavil za deset minut na hlavním nádraží, ale za půl hodiny v Kolíně. Nebyly jsme samozřejmě jediné, koho to vykolejilo, v uličce s námi stála např. i paní z Mexika, která se s manželem vydala na okružní cestu po Evropě, ale ve vlaku bylo dalších cca 40 lidí, kteří měli stejný problém. Nakonec nám bodrý průvodčí Péťa z Břeclavi vysvětlil, že holt musíme v Kolíně vystoupit a vrátit se do Prahy jiným vlakem.
Lely se ujala vedení a celou skupinku, ve které bylo hodně zmatených cizinců, dovedla na vlak do Prahy. Já, Káťa, Lenka a Kamča jsme se rozhodly do Prahy nevracet a místo toho jsme jely do Poděbrad, kde jsme chytly vlak, se kterým jsme původně plánovaly jet, takže jsme doma byly v plánovaných 17:20 hod. Cestu nám osladila Denisa, která nám na perón v Jaroměři přinesla povidlové koláče.
Sumasumárum byl výlet plný neočekávaných dobrodružství a my se těšíme na další.
Přidat komentář