• Menu
  • Menu

Waipio valley, Hawaii 32

Na začátek cestopisu

Hrůzostrašné pohřebiště a cesta do nejsevernějšího Waipio valley.

22.8.pondělí Protože jsme toho dnes chtěly opět stihnout až příliš moc, rozhodly jsme se vstát opravdu brzy. Kemp se nacházel kousek od místa, kde se vyskytovala spousta želv, které jsme chtěli pozorovat hned zrána. Typicky jsme na místo bez problému dostopovaly. Želvy se bohužel nejspíš zrovna krmily někde pod vodou, protože jsme jen občas mohly pozorovat některé vynořující se hlavy hledající kyslík, škoda. Neměly jsme čas pozorovat želvy celý den, a tak jsme musely dostopovat zpět do kempu.

vyhlídka na Waipio valley
vyhlídka na Waipio valley

Waipio Valley

Zde jsme již předchozího dne potkaly dva Němce, se kterými jsme se domluvili, že dnešní noc přečkáme společně ve Waipio Valley, téměř nejsevernějším místě ostrova. Zatímco oni měli v plánu použít pro přepravu veřejnou dopravu – autobus, který tu jezdí tak jedenkrát za den., my jsme tam chtěli jak jinak než rovnou odstopovat.

Zatímco si kluci balili své batohy a připravovali se na dlouhý výlet, my jsme si užívaly naší povýletovou snídani. Kluci odjeli autobusem do města, aby tam čekali asi 2 hodiny na přestup na další autobus jedoucí do města několik mil vzdáleného od Waipio Valley. Odtud jim pak nezbývalo nic jiného než stopovat k vyhlídce do údolí, kam se dá dojet jedině autem, které má náhon na všechna čtyři kola.

Dojedly jsme v klidu snídani, zabalily si věci a vyrazily stopovat před kemp. Bylo dopoledne a tak jsme doufaly, že někdo pojede naším směrem. Ani jsme si nestihly sundat naše těžké batohy a už nám zastavilo první auto. Řidič jel sice naším směrem, ale jen kousek za Hilo. Když jsme se s ním ovšem dali do řeči, změnil své plány odvézt nás až na vyhlídku do údolí, které bylo cílem naší cesty. Cestou nám pak ukázal místo, kde surfují jen místňáci a protože se pomalu blížil čas oběda, rozhodl se zastavit v posledním městečku a využít situace neobědvat sám. Koupil nám výtečný oběd a k tomu i místní tradiční pochoutku: sladký chleba. Pak nás zavezl k vyhlídce. Protože měl auto s náhonem na všechny čtyři kola, rozhodl se nás zavézt až do údolí. Byly jsme na místě zhruba ve 3 hodiny odpoledne a to ještě s plným bříškem a proviantem v batohu.

U Pacifického oceánu

Údolí bylo překrásné. Ze dvou stran bylo uzavřeno horami, za zády jsme měly bažiny a před námi šuměla voda Pacifického oceánu. Postavili jsme si stan a čekali až dorazí kluci. Uběhly asi 3 hodiny, když jsme je konečně zahlídly. Byli celí upocení a vyčerpaní.

Cesta jim zabrala celý den a neměli příliš štěstí ve stopování. Nebyl zde nikdo kdo by je vzal do údolí z vyhlídky, tak jako nás. Nadšeně jsme jim vyprávěly zážitky našeho dne. Oni pak naše vyprávění nechápavým kroucením hlavy. Na kempovišti jsme potkaly ještě mladý americký pár, který s námi strávil společný večer u ohně.

Kluci nám u ohně  vyprávěli, že se nacházíme kousek od starého pohřebiště a své povídání doplňovali o hrůzostrašné historky plné místních duchů a jejich vražd či zmizelých lidí. Byly jsme rády že nakonec začalo pršet a my musely odejít spát do stanu. Neměly jsme příliš dobrý pocit z místa, na kterém  jsme se právě nacházely.

Cestopis následující den

Cestopis předcházející den

Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *