Hawaii – Kauai – Přivítání na farmě a „práce“ 16.

Na začátek cestopisu

31.7.2011 neděle odpoledne V Kapaě jsme začaly tak trochu bloudit a nemohly najít farmu, na které jsme se měly ubytovat. Stačilo ovšem jen několik telefonátů, ochota místních lidí a už jsme byly na místě. Přivítal nás milý, sympatický postarší pán a ukázal nám naše nové obydlí: Dřevěnou boudu bez ničeho. Po třech dnech spánku v autě nám toto místo přišlo jako největší luxus. A tak jsme si vyložily zavazadla a zeptaly se, jak se sem bez auta, které musíme vrátit, dostaneme. „Však vy už na něco přijdete. Zkuste stopovat, dvěma krásným slečnám zastaví každé auto.“ Tak jsme se rozloučily a trochu v rozpacích vyrazily zpět do centra vrátit auto. Do půjčovny to nebylo daleko, a tak jsme moc nechápaly jeho neochotu nás svézt zpět. Zkoušely jsme tedy stopovat. Opravdu to nebylo těžké. První auto nám zastavilo za tři minuty a přesto, že řidič nejel naším směrem, svezl nás až na farmu. Během podvečera a večera jsme pak už nic moc nedělaly, kontrolovaly nahromaděnou poštu za poslední čtyři dny a relaxovaly. Byly jsme zvědavé, co nás čeká zítra za práci. Jediné, co nám opravdu vrtalo hlavou, byl místní kopulovitý stan. Od Gea (náš nový šéf) jsme se dozvěděly, že si stanu nemáme vůbec všímat, a že nemáme chodit dovnitř. To nám přišlo opravdu zvláštní. První myšlenky směřovaly k tomu, že se jedná o nějaký sektářský podnik. Večer se pak okolo stanu rozsvítila různobarevná světýlka a vevnitř začaly kroužit světelné body. Tak ne sekta, ale ufo?? Co to sakra je? O co tady jde? Pak jsme uviděly tajemnou postavu, která bloumala okolo. Náhle se zastavila a vlídným: „Ahoj, já jsem Goran. Odkud jste?“ se představila. Pak už to bylo jasný. Velký stan (dóm), který nám ukázal zevnitř, již najednou nebyl ufo základnou na Zemi, ale prostor pro konání místních párty. Hmm, to jsme si zase vybraly místo k bydlení. V noci jsme pak usínaly za zvuků místní techno hudby.

1.8.2011 pondělí dopoledne Náš první pracovní den začal až v devět hodin.

To je doba, kdy zde místní chodí do práce. Ještě lepší je, že se přes poledne vypaří na nejméně hodinovou obědovou pauzu, a pak přijdou pracovat ještě dvě hodinky, což znamená, že končí ve tři!!! To je pracovní morálka panečku, lidi v Evropě můžou závidět. A tak jsme nastoupily do práce. Jako první prudu jsme musely vyplít kořenové mísy u mladých stromečků. Bylo vedro. Ale nám práce ani moc nevadila, byly jsme rády, že konečně můžeme někde „pracovat a pomáhat“. Postupem času nám místní prostory připadaly stále víc a víc zvláštní. Přijely jsme sem totiž v domnění, že se jedná o organickou (bio) farmu. Ovšem místní neustálá závlaha, netříděný odpad a celková nesystematičnost nás přivedla na myšlenku, že to tady asi tak moc „organické“, „trvale udržitelné“ a „permakulturní“ nebude. Hmmm, co nás ještě čeká? K obědu jsme si daly hrst oříšků. Ještě stále šetříme. A ve tři hodiny nás přišel pozdravit náš kolega-šéf Adam s tím, že už můžeme skončit. Přišel i Geo: Wau! Tolik práce, Pracujete víc než mnozí kluci. A ani jste si nedaly pauzu na oběd!“ Prostě nás vychvalovaly do nebe…. Hmmm, tady to možná nebude tak těžké. Po práci jsme se šly vysprchovat do domu ke kolegům. A bavily se o tom, co všechno umíme a jak bychom mohly pomoci trochu víc než plít záhon. Klasicky nás pozvali na pivo, takže naše abstinence vydržela celé tři dny. Večer jsme ulehly na dřevěné pryčny a těšily se, co přijde další den.

Cestopis následující den

Cestopis předchozí den

.