12.8.2011 pátek Vzbudily jsme se poměrně brzy, zhruba v půl deváté ráno. Venku již nepršelo ani nemrholilo. Konečně jsme viděly, jak vypadá naše kempoviště. Nad námi se tyčil kráter sopky, kterým jsme předchozího dne sestupovaly dolů. Vlevo i vpravo náš obzor lemovaly vysoké skály. Pod námi jsme tušily oceán, ke kterému jsme měly dnes naplánováno sestoupit. Po včerejším dni nás trochu bolely svaly na nohou. To jsme ale netušily, co má přijít dnes. Protože měl být v sobotu úplněk a my jsme si byly téměř jisté, že zítra nebudeme moci držet hladovku, rozhodly jsme se dnes celý den nejíst. Počasí nám přálo. Bylo jasno, a tak jsme zabalily stan a ostatní věci a vdaly se na cestu.
První třetina byla překrásná. Provázely nás nádherné výhledy do okolí, na oceán, blízký ostrov Big Island, a když jsme se otočily, mohly jsme zpozorovat překrásný výhled na kráter. Po první třetině jsme došly k ohradníku s krávami. Oceán se pod námi třpytil všemi odstíny modré a nám připadalo, že náš cíl už nemůže být příliš daleko. Pak jsme prošly skrz ohradník s kravami a krajina se náhle změnila. Z deštivé strany hor se během chvilky stala suchá prérijní oblast, kde sluníčko přímo spalovalo naše upocená těla. Neměly jsme s sebou příliš vody. V posledním kempu jsme si místní vodu musely převařit, abychom ji mohly následně pít a to pro náš petrolejový vařič představovalo opravdu nepřekonatelný problém.
Cesta se začala pomalu zhoršovat. Nyní byla opravdu velmi prašná a pokrytá kameny, které po ní klouzaly dolů. Po chvíli zmizely i překrásné výhledy do krajiny a my si z celého srdce přály, abychom se konečně dostaly do míst, kde bychom si mohly natočit alespoň trochu pitné vody. Konečně jsme dorazily na konec cesty. Celé pokryté prachem a potem a s bolavými údy jsme uviděly náznak civilizace: auto. Zavtipkovaly jsme něco o tom, že bychom mohly auto ukrást a odjet s ním do kempu, když na nás z auta vykoukla cizí žena. Chvíli jsme si povídaly, pozvala nás dovnitř, kde jsme se trochu zchladily, a pak jsme vyrazily dál. Musely jsme ještě dojít na hlavní cestu, na které bychom mohly stopnout nějaké auto do kempu. Po cestě jsme nasbíraly mandarinky a makadamové oříšky, které jsme si chtěly vychutnat další den. Najednou se za námi ozval známý zvuk motoru a po něm jsme uviděli člověka, který si to šinul na sekačce dolů k nám. Zkusily jsme ho ze srandy stopnout a on nám opravdu zastavil! Cestou na hlavní silnici nám pak dal dva pomeranče a kusy ananasu, které jsme musely sníst hned, protože jinak by se v místním horku velmi rychle zkazily. A tak jsme porušily hladovku… Nedá se nic dělat… Na hlavní silnici jsme pak zkoušely stopovat. Byl to ovšem trochu problém, protože kolem nejezdila skoro žádná auta. Nakonec nám zastavila postarší paní, která právě rozvážela balíky po okolí. Pracovala totiž na poště v Haně a toto byla její denní pracovní náplň. vzala nás až do kempu a cestou nás ještě stihla obdarovat banány. v kempu jsme postavily stan a zjistily, že zde neteče voda. Uf… Co teď?! Šly jsme se tedy podívat do návštěvnického centra (Nacházely jsme se stále v národním parku.). Tady jsme si aspoň mohly vodu koupit. Přesto, že jsme byly zcela vyřízené, nemohly jsme pořádně chodit (Největší problém představovaly cesty z kopce.), rozhodly jsme se vydat na ještě jeden výlet. Túru k Seven secret pools, která měla délku pouhé 4 míle. Cestou jsme se jak jinak trochu ztratily, a tak jsme si výlet prodloužily ještě o jednu míli. U vodopádů, kam jsme došly skrz bambusový háj jsme potkaly rodinku z Barcelony, se kterou jsme se následně bavily celou cestu zpět. Do kempu jsme došly zcela vyřízené. První výlet od kráteru k oceánu měřil zhruba 9 mil. A když se to sečte i s druhým výletem, celkem jsme dnes ušly 14 mil v podmínkách: strašné horko, nedostatek vody a jídla, batoh na zádech, sandále na nohou a s celkovým převýšením cca 2500 m. Ještěže jsme to šly alespoň směrem dolů. Lehly jsme si do stanu a ještě před západem slunce upadly do kómatu.
.
Přidat komentář