• Menu
  • Menu

INDIE 6

Dnešní budíček poprvé nebyl před šestou. Domluvili jsme se na odchodu v 8.30 hod., což nakonec kluci trochu nezvládli, ale po deváté jsme už vyráželi na snídani. Batohy jsme nechali na hotelu a zároveň si zamluvili taxi na letiště na 22.00 hod.

Po snídani jsme poprvé (a naposledy) vyzkoušeli indické metro. Šokovala nás jeho cena, protože za jednu jízdu (byť celkem dlouhou, ale bez přestupů) jsme zaplatili každý 90 rupií, tedy cca 40,-Kč, což je na Indii fakt síla. Metro však bylo nové a čisté, většina pasažérů byli muži. Ženy měly dokonce samostatný vchod, opět přes detekční rámy.

Vystoupili jsme na stanci Qutub Minar a tuk tukem se dostali až ke komplexu Qutub Minar. Dominantou areálu je 73 metrů vysoký minaret – nejvyšší kamenný minaret na světě. Stavba věže, jejíž průměr při základech je 15 metrů a na vrcholku 2,5 metry, byla započata roku 1193 a dokončena v roce 1368. Při patě minaretu se nachází nejstarší mešita postavená v Indii. Na nádvoří vedle mešity pak stojí slavný sedm metrů vysoký Železný sloup. Sloup je vyroben z čistého železa, ale ani po 2000 letech nerezaví.

Qutub Minar
Qutub Minar

Kromě památek nás čekalo focení s místními školáky a rodinkami. Dalším tuk tukem jsme dojeli k paláci Bahia – lotosovému chrámu, kam byl vstup zdarma. Budova připomínala operu v Sydney a šlo vlastně o zvětšeninu květu. Lotosový květ je obklopen devíti vodními nádržemi.

Další jízda tuk tukem byla zpět na Main Bazaar, kde kluci vyměnili peníze, protože měli v plánu další nákupy. Péťa si chtěla vyzvednout prstýnek, ale zjistila, že obchod je zavřený, ač byly dvě hodiny odpoledne. Stejně tak byly zavřené i všechny ostatní obchody – prý kvůli nějaké stávce. S prstýnkem to vypadalo bledě, ale nakonec stačil jeden telefonát – prstýnek sice nebyl zmenšený, ale prodavač ho přinesl a Péťa tak o suvenýr ani peníze nepřišla.

Poslední den se nám poprvé stalo, že jsme naletěli místnímu filutovi. Zastavil totiž u nás s Péťou místní rikšák – výjimečně velice dobře oblečený a relativně čistý. Vletěl na nás s tím, že je rád, že nás opět vidí, že je majitel našeho hotelu a jak že se máme. Byly jsme tak konsternované, že jsme nevěděly, co říct. Navíc jsme si vůbec nebyly jisté, jestli jsme ho už předtím viděly nebo ne. Za chvilku přišli i kluci a „náš kamarád“ nás začal lákat na prohlídku města s tím, že za to nic nechce, když se tak „dobře“ známe. Nakonec jsme se nechali ukecat a do rikši nastoupili – stejně jsme potřebovali do Starého města. Naštěstí jsme si předem dohodli i cenu (která tentokrát byla dost nadsazená). Po cestě nám došlo, že se fakt vůbec neznáme a on nás chce jen dostat do nějakého obchodu, takže jsme mu namluvili, že jsme totálně bez peněz, protože za pár hodin odlétáme domů, a proto se fakt nemůžeme stavit na nákupy v tom super obchodě, co nám doporučuje. U Péti pak ještě zkusil nabídku masáže, ale když viděl, že se nechytá, vysadil nás. Sice to bylo u Starého města, ale na úplně jiné straně, než jsme potřebovali. Nemám ráda technické vychytávky a radši používám mapu, ale tady jsem byla vděčná za Milošovu navigaci v mobilu.

Díky kámošovi rikšákovi jsme si aspoň naposledy prohlédli opravdovou Indii a zjistili, že i v Dillí chodí po ulici bezprizorní krávy. Pak už jsme dorazili k největší indické mešitě Masjid Jami (1644-1658). Nádvoří mešity pojme na 25.000 lidí. Opět bosi a my s Péťou navíc oděny do „slušivých“ vypůjčených župánků jsme si prohlédli další indickou památku. Miloš ještě vylezl na jednu z věží, aby udělal pár záběrů, a pak jsme to už přes šílené tržiště vzali k pevnosti Red Fort. Vstup jsme byli ochotni zaplatit jen já a Matěj (no, oni na to ostatní už vlastně ani neměli). Nakonec se za námi ale dostali i Miloš s Péťou, protože jednoduše prošli zadarmo východem. Pevnost nás moc nenadchla – snad jen veverky měly úspěch u Miloše. Od 18. 00 hod. začínala v pevnosti večerní zvuková a světelná show v hindu (na anglickou verzi se nám nechtělo čekat do 19.30 hod.). V průvodci o show psali jako o nějakém zázraku, takže jsme to prostě museli vidět. Zklamání bylo velké. Párkrát se rozsvítily okolní budovy a z ampliónů někdo pořád řval – Miloš to po chvilce začal dabovat, ale vyšel mu z toho jen film pro dospělé. Zdrhli jsme ještě před koncem a rikšou přejeli opět na Connaugt Place.

Masjid Jami
Masjid Jami

My jsme se s Péťou rozhodly utratit poslední naše peníze v Subway za bagetu (cena byla opět monstrózní, protože velká bagety vyšla na 150,-Kč), kluci pokračovali v nákupech z předešlého dne. Bageta mi nesedla, ačkoli jsem ji snědla s obrovskou chutí. Žaludek už asi odvykl podobné stravě, takže jsem celou cestu zpátky do Čech trávila více méně na záchodě. Naštěstí Péťa v tom se mnou byla dost solidární. Vybrala jsem si k podobným akcím ten nejlepší okamžik, protože záchody na letišti a v letadle jsou na úplně jiné úrovni než to, co jsme potkávali po Indii. Jen mě trochu rozčilovaly ty tři uklízečky, které jsem měla pořád za zadkem…

Jakmile klukům zavřeli krámy, přesunuly jsme se rikšou na Main Bazaar do našeho hotelu, kde jsme museli ještě hodinu počkat na taxíka. Kluci mezitím vybalili nakoupené hadříky, aby zjistili, že polovina z toho, co koupili, je jim malá. Jenže nekup ty džíny od Lacoste, když jsou jen za 200,-Kč! Holt Indové jsou přeci jen o něco menší, než na co jsme zvyklí z Evropy.

V deset nás nabral taxík a odvezl na letiště, čímž naše cesta domů nekončila. Do letištní haly totiž byli vpuštěni jen ti, kdo měli odlet v příštích cca 5 hodinách. Vzhledem k tomu, že my měli odlétat až po 5. hodině, museli jsme počkat v salónku. I když stál na osobu asi jen 40,-Kč, my už na něj neměli, naštěstí jsme však našli poslední volné židle před salónkem.

Moje střeva opět začala pracovat, tak jsem se pokusila dostat do letištní haly dřív a úspěšně! Za mnou už prošel jen Miloš s tím, že Péťu by pustili, ale Matěje ne, protože nemá vytisknutou elektronickou letenku. Docela nás to zarazilo, protože to nikdy nikde nikdo nevyžaduje, ale tady byli neúprosní. V počítači navíc nenašli Matějovo jméno, takže ho pak pustili na internet, aby si letenku vytiskl z mailu. To bylo od nich sice hezké, ale na Seznam se z Indie dostat nedá, protože to jejich systém považuje za nebezpečnou adresu.

Nakonec nám Matěj dal pas (a pak ještě jedna Švédka, která na tom byla úplně stejně) a my jsme ho šli odbavit na check – in tak, abychom policajtovi u vchodu mohli ukázat palubní lístek. Zadařilo se a Matěj i Švédka byli vpuštěni.

Red Fort
Red Fort

Jak jsem již psala na začátku, letiště v Dillí je krásné, čisté a luxusní. Nás nadchla hlavně lehátka, kde se daly krásně přečkat poslední dvě hodiny do odletu.

8.den – pátek 2.12.2011

Odlet do Istanbulu se konal na čas – v 5.10 hod. Bylo poloprázdno, tak jsme se mohli rozvalit na více sedačkách a těch 7 hodin prospat. Poté nás čekalo 6 hodin na letišti v Istanbulu, které jsme také více méně proklimbali a téměř zapomněli nastoupit do letadla. K přepážce jsme přiletěli na poslední chvíli – tentokrát nás k letadlu odvážel autobus, který přijel speciálně pro nás (ostatní už čekali v letadle). Zase až takoví průšviháři jsme ale nebyli, protože po nás doběhlo ještě asi 5 lidí, včetně podnapilého pána, který se s námi dal okamžitě do řeči. Autobus nás nejdřív odvezl k jednomu letadlu, ale pak se zjistilo, že tohle do Prahy neletí, tak jsme museli ještě trochu popojet. Za tři hodiny jsme byli v Praze (17.30 hod.), rozloučili se s Péťou a do Trutnova dorazili (kvůli zácpě mezi HK a Jaroměří) kolem deváté večer.

A poznámka na konec:

Teď, cca po 3 letech, jsem už zpracovala svůj indický zážitek a pokud se mi ještě někdy naskytne ta možnost, ráda se tam vrátím, abych poznala i další části téhle země.

INCREDIBLE INDIA!!!

FOTO: Miloš Šálek

na začátek cestopisu

 

 

 

 

 

 

 

 

Simona

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.