KANDANGAN + LOKSADO
Večer přijíždíme do kouzelný vesničky u městečka Kandangan. Kouzelný proto, že sou tady malý, typický dřevěný domečky a lidi tady žijou ještě dost tradičně, všichni sou tu prakticky soběstačný a usoudili sme, že skoro nic nepotřebujou- buď farmařej, nebo chovaj kuřata nebo kachny, občas něco prodaj na trhu, občas tam něco koupěj a takhle si tady spokojeně žijou obklopený rýžovýma políčkama a přírodou.
Vesnička u Kandanganu
Po příjezdu sem nás Bagan (kamarád Kokova kamaráda, který se věnuje divadlu a průvodcuje) provede po vesničce a okolí. Vycházíme z domu jako skupinka tří lidí, ale hodně rychle se stáváme atrakcí a rozrůstáme se o dalších 5-7 lidí (hlavně dětí). Jinak okolí je kouzelný – zelený rýžový políčka, obklopený palmami a banánovníky, to vše podtrženo zapadajícím sluncem. Vidíme všechny možný i nemožný druhy ovoce – náš oblíbený rambutan, kávu, kokosy, čokoládu (bohužel jen plod, ne finální produkt), něco čemu říkaj jackfruit, banány…..atd. Exkurze nám končí se západem slunce, vracíme se na ubytko a zewlíme. Pak dáváme véču (rýže a kuře, nečekaně) a zase zewlíme. My pak deme spát, sme docela dead, kluci ještě pokračujou do města….. asi na Ice Teačko J.
Loksado a tradiční trh
Ráno nás budí nejdřív kdákání kachen (nebo co to dělaj kachny) a pak motorka Bagan táty. Ještě se chvilku válíme, ale budí i budík, musíme vstávat – dneska nás čeká Loksado – procházka pralesem a bambusový rafty! V klidu snídáme – kluci nám přivezli (k mě ohromné radosti, Andy to už s jejím vztahem ke sladký snídani tolik nepotěšilo) výborný banánový lívanečky.
Pak berem věci, auto a razíme. Autem to byla cca hodinka a ačkoliv Loksado vypadá oproti zbytku Indonesie docela turisticky, nezjistili sme, jak se sem jinak dostat- vypadá to buď na taxi nebo fakt zaplatit agentuře. Loksado je samozřejmě malá vesnice uprostřed ničeho, kam veřejná doprava nejezdí.
Při příjezdu nás překvapuje frmol a davy lidí, kluci nám vysvětlují, že se tu dneska koná tradiční trh. Parkujem a dem se kouknout, co objevíme……. Hm, neobjevujem nic, teda kromě toho, že tam není nic zajímavýhom a hrozně to tam smrdí sušenýma rybama z čehož se nám dělá trochu blbě. Naštěstí kluci taky neobjevujou nic závratnýho, takže docela brzo mizíme bez dalších žaludečních obtíží. A hurá na výlet.
Tradiční exportét skořice a kaučuku
Koko a jeho kámoš zůstavají ve vesnici a my s B…. přecházíme visutý most nad řekou a necháme se vést malýma uličkama, kde objevujem jak se připravuje skořice. Všude tu totiž sou balíčky se skoro půl metrovými ruličkami skořice a my zjišťujem, že Indonesie je tradičním exportérem. A že skořice je vlastně kůra stromu, jejíž kusy určité velikosti se sloupnou a suší. Sušením se kůra smrskne a smotá do tý ruličky, který pak lidi svážou do balíčků a ty se později vyváží do světa. Kdo ví, jestli na Vánoce nepijem tak trochu Indonéský svařák J
Deštný prales nás asi nikdy neomrzí – vždycky sou sice kolem stromy, ale vždycky je to něco jinýho. Tady je to teda trochu civilizovanější- sou tu takový malý biváčky, pač sem místňáci chodí sbírat ovoce- hlavně jejich oblíbený durian, fakt všichni ho tu (na rozdíl od turistů) milují. Pro nás je durian takový velký plod, který hrozně smrdí a vlastně nechutná o moc líp.
Všude po cestě můžeme pozorovat sběr kaučuku.
Zmrzka v džungli
Jinaak cestička nám dává trochu zabrat, táhne nás docela do kopce, takže se zase koupem v potu. Zas nám přijde, že Bagan se vůbec nepotí, běhá si tu v klidu v žabkách a aby toho nebylo málo, tak si k tomu zapálí ještě cígo. Procházíme bambusovou částí pralesa, což je super.. pak kopeček nahoru, kopeček dolu a narážíme na betonovou cestičku, kde zrovna projíždí típek s chladícím boxem na motorce. Haha, sme si mysleli kdoví jak nejsme hluboko v džungli, daleko od civilizace. Kupujem si zmrzku a dáváme pauzu.
Utopený telefon
Betonová cestička se brzy mění v nezpevněnou cestu, procházíme vesničkou a přicházíme k vodopádu=koupačka. Voda je příjemně osvěžující a s radostí ze sebe smýváme sůl a vypocené minerály. Bohužel při pokusu o fotku utápíme Andy telefon… snad se to rozchodí, všude je plno storek, jak lidi telefon vysušili, zapli a on zase začal fungovat.
Long Housy
Po koupačce ťapem dál, míjíme pár políček a stavení až potkáváme ohromnej dům tzv. Long House (dlouhý dům). Konečně taky jeden vidíme. Borneo je v podstatě plný těchle Long Housů, ale vzhledem k faktu, že teď slouží spíš jako atrakce pro turisty, tak sme je tak trochu míjely. Jinak je to dům, kde historicky žila celá vesnice. Po celém obvodu jsou totiž místnůstky, o velikosti tak 2×2 nebo 2×3 metru, kde žily jednotlivé rodiny. A zbytek domu je ohromný prostor, kde se všichni scházeli. Jinak je to jednoduchá dřevěná stavba postavená na kůlech. Bagan nám říká, že teď se využívá už jen při oslavách a nikdo tu už nebydlí.
Cestou zpátky do vesnice potkáváme skupinku místních puberťáků, kteří obírají ze stromu rambutan, nevim jak poznali, že nám chutná, ale když procházíme, tak nám každý dávám větvičku a my jim po místňácku děkujeme „terimakasi“. Pak se vracime do zpátky do Loksada, potkáváme se s klukama a dáváme oběd. Smažená ryba s rejží (ste nečekali, co J ) a samozřejmě kafíčko nesmí chybět.
Přidat komentář