• Menu
  • Menu

INDONÉSKÁ ČÁST BORNEA – BORNEO 16

Andy
Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Borneo » Borneo - indonéská část » INDONÉSKÁ ČÁST BORNEA – BORNEO 16

BALIKPAPAN-BERAU

Pomalu se rozednívá a my se přesouváme vodou okolo je spousta ropných polí, vypadá to tu opravdu zvláštně. Asi po půl hodině se vracíme do autobusu a za chvilku jsme na terminálu. Zde se na nás stejně jako vždycky vrhá spousta t0axikářů, náš plán je prostý. Kiki nám poradila návštěvu visutého mostu a krokodýlí farmy. Říkala, že bude potřeba pronajmout auto, ale ať se ptáme. Tak se ptáme a jedinou možností je taxík. Letadlo nám letí  až okolo 18hod a tak máme před sebou celý den. Díky týpkovi z trajektu se nám po delší době daří usmlouvat tágo (takový starší minibusík) za 50,000 rupií, které si pronajímáme vlastně na celý den. Instrukce jsou jasné : most a krokodýlí farma.Chvilku trvalo než celou záležitost pochopili a  když se to  konečně povedlo,  zjistili kam až, že to chceme jet, začali cenu zvyšovat. My jsme, ale byly neustupné, bud naše cena nebo nic. Nakonec jeden taxikář povolil a my si konečně plácli.

Visutý most wisata alam Bukit Bangkirai

Vyrážíme, je to celkem daleko, cca hodinku za město po dost nezpevněné silnici, sám řidič úplně neví kam jedeme a dost často se ptá na cestu. Když dorazíme na místo, jde o celkem velký areál, který jsme tady v těchto končinách nečekaly. Most zde postavili američané asi před 14 lety a most je 2. nejvyšším mostem v Asii a asi 6. nejvyšší na světě(radši si to ověř). Jmenuje se  wisata alam Bukit Bangkirai neboli canopy bridge v Bukit Bangkirai. Nachází se Jl. Balikpapan-Samarinda, KM 32 (20 KM po hlavní silnici směr Penajam a pak 7 KM off road), Balikpapan, East Kalimantan, Indonesia. Taxikář nás vysadil přímo u vchodu. Nikde nikdo, už to skoro vypadalo, že bude vstup zadara, ale po pár krocích na nás volá sympatický pán, zdraví a mává vstupenkami. Tak zadara to fakt nebude. Přiběhl z nedalekého domečku a každou nás zkásnul o 80,000 rupijí (cena je orientační, co národnost, to jiná cena) dal nám asi tisíc vstupenek a konečně nás pustil dál do parku.

visutý most Borneo (5)
Bukit Bangkirai

Zpěv gibbonů a loskutáci

Paráda můžem si tu capat jak se nám zachce, nikde žádný povinný guide nebo balíček, takhle nám to vyhovuje. Za celou cestu jsme nepotkali živou duši, jen mrtvou veveřici. To je nádhera, most je zavěšen mezi korunami stromů, ve výšce 30m nad zemí, výhled je parádní a trochu to s námi houpe. Pokochali jsme se, cvakli pár snímků a poslechli si krásný zpěv gibbonů a loskutáků. K naší smůle jsme samozřejmě zase žádný zvířátko (mrtvou veverku nepočítám) nepotkaly.

Policejní kontroly

Taxikář nás naložil zpět do auta a hurá na krokodýli. Cestu nám znepříjemnila početná skupina policajtů, kteřá se rozhodla v těchto divných končinách kontrolovat snad každé auto, které tu projede, a že jich tu jezdí J. Na taxikáři bylo vidět, že je z přítomnosti policajtů dost nervózní, naše přítomnost ho ale zachránila. Jakmile policajti zmerčili dvě  bílé tvářičky, na taxikáře rychle zapomněli a šli si radši povídat s náma…Taxikář si oddychl a my mohli vesele pokračovat dál.

Borneo (21)
taxikem k mostu Bukit Bangkirai

Krokodýlí farma

Taxikář asi není úplně znalý města, protože i krokodýlí farma mu při hledání dala docela zabrat, ale nakonec se podařilo. Zaplatili jsme povinně tři vstupy i pro taxikáře. Těch, 10,000 na osobu, nás opravdu nezabije. Farma byla celkem v dezolátním stavu, ale krokodýlů tu bylo požehnaně, vypadali dost spokojeně.  Od úplně pidi krokodýlků až po pořádné macky. Jako bonus tu byli zaparkovaní dva sloni a v kleci čekalo pár makaků. Bylo vidět, že výlet si užívá i taxikář, stejně jako my. Když už jsme měly krokodýlů plné zuby, poprosily jsme taxikář, aby nás hodil na letiště. Zbytek dne hold vyzevlíme tam. Letiště bylo ještě celkem daleko a my se už nemohly dočkat nějaké zápaďácké stravy, kterou si tam dáme. Rozloučily jsme se s taxikářem, který vypadal, že si den s námi taky parádně užil. Anglicky neuměl ani slovo, zato naše pofiderní indonéština byla den o de dne lepší a lepší.

Borneo (14)
krokodýlí farma

Na letišti v  Balikpapanu

Na letišti jsme chvilku bloudily, než jsme našly místo k odbavení, milý klučina na Check-inu se nás s radostí ujal a pro změnu znovu nabídl nadstandardní služby. Potřebovaly jsme ještě splašit letenku s Berau zpět do Malajsie a tak s námi ochotně běhal po kancelářích a zjišťoval nezjistitelné. Jediná možnost byla letět do Kuala Lumpur, a to se nám nechtělo. No co, poptáme se jinde, a asi pojedeme lodí. Konečně jdeme najít nějakou tu dobrotu. Ifča si dává toust, minipárečky, vajíčko a kousek fazolí, já s opatrností na svůj nezkrotný žaludek dávám přednost polévce Tom Yum…stejně to nepomáhá….

Daly jsme si šlofíka v gatu a když nám konečně mělo letět letadlo, zjistily jsme, že  jsme málem nastoupily do letadla jinam, protože nám přestěhovali letadlo o kus dále. Rozespale jsme se přesunuly a po zjištění, že ještě není kam spěchat,  jsme si znovu schruply…

Borneo (22)
na letišti

Přistání v Berau

Let byl celkem krátký a my konečně přistály v Berau se společností (Suryjaja). Venku už byla tma a letiště se pomalu zavíralo, náš let byla asi poslední tohoto dne. Před námi krásné obrázky nějakého parku, tak jsme se šly podívat blíž. Najednou se zvednul nějakej týpek, kam to jako jdem, že natáčí všechny pasažéry a přesně tam kde stojíme dost překážíme. Má zde položený digital a my mu stojíme v záběru. Kdo to má asi sakra vědět…

Vše je 5 x dražší než Lonely Planet

No hypoteticky… prakticky sme otevřeli náš Lonely Planet při příletu do Berau v 19 hod. Tam se dočítáme, že dostat se na ostrov je pekelně drahý – prý to stojí 2 000 000 rupií (a doteď bylo všechno tak 5x dražší než v Lonely Planet). No, přiznávám, že nás to trochu znervoznělo, ale když už sme tady….

Hurá informace, tady nám určitě poradí jak se odsud co nejrychleji a nejlevněji dostat na Derawan. Týpek na informacích je trochu dotěrný, nutí nám nějakej hotel, dává nám vizitku, že dnes už se na ostrov opravdu nedostanem. Dává nám viztitku, že se za námi staví večer a všechno nám krásně naplánuje…poděkujeme, odkýváme a je nám jasné, že tudy cesta nevede, to zase bude nějakej nucenej balíček a to my  přecinechceme. Sedáme na zem, hledáme kopii z Lonely Planet ohledně Berau, abychom měly aspoň tucha, kam se třeba ubytovat… Samozřejmě, že přesně tato stránka se nám někde vytrousila, takže tudy cesta také nevede. Jdeme před letiště a blíží se k nám autobus. Ifča jde zjistit kam jede a já hlídám před halou batohy.

Vládní zaměstnanec Tono

Nějaký místňák, který se legitimuje jako vládní zaměstnanec, který má na starosti celé letiště, se mě ptá, co hledáme a kam potřebujeme. Vysvětluji mu, že chceme na Derawan. Ukazuju na Ifču a autobus a dozvídám se, že jiná cesta než taxi neexistuje. Na otázku, do jakého hotelu jedeme,  jen zoufale kroutím hlavou, že opravdu netuším…. Nechápe a po chvilce mi navrhuje, že má taky cestu do města, že nás tam hodí a pomůže nám najít hotel. Neváháme ani minutu, je to opravdu lákavá nabídka, představuje se nám jako Tono. Cestou zjištujeme, že je tu úplně nový a na Derawanu nikdy nebyl. Schodou okolností má zítra volno a tak dostává nápad, že by jel na Derawan s námi. Proč ne? Vyzvedává si doma věci, v kanclu foťák a vyrážíme hledat hotel. Naše požadavky na cenu hotelu se mu moc nezdají a každý takový hote,  dle něho,  zavání průšvihem, špínou a dost často i používáním jako hodinový hotel.

Hotel Derawan, teplá sprcha a postel

Nakonec nám navrhuje, že nám zaplatí krásný hotel Derawan, ve kterém měsíc bydlel, když se přistěhoval a že bude klidněji spát,  když budem tady v bezpečí. Dlouho se bráníme, že to přeci nemůže platit za nás, ale nedává nám na vybranou. Noc zde stoj 400,000 a my jsme nakonec hodně rády. Teplá sprcha, pohodlná postel, to už nám celkem chybělo. Jdeme společně na večeři, zobnout nějakou tu rybku, já se jen hladově koukám, rybička krásně voní, ale můj žaludek se ještě stále nevzpamatoval. Dávám si kolu a tiše závidím. Po véče už hurá na kutě, ráno máme sraz okolo 6.hodiny, abychom dojeli na Derawan, co nejdříve.

cestopis následující den

cestopis předcházející den

Andy
Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *