Památky v Kodani
V jednu květnovou sobotu roku 2009 jsme měly v 6 hodin ráno sraz na tehdy ještě Ruzyňském letišti. Vzhledem k tomu, že jsme všechny měly 10 minut zpoždění, nikdo nemusel čekat na ostatní. Stejně jako při cestě do Dublinu jsme měly všechny stejná trička. V roce 2009 jsme koupily trička s Teribearem, čímž jsme podpořily Nadaci Terezy Maxové. Odlet byl 7,25 hod., ale odletěly jsme dokonce o 10 minut dřív. Let byl v pohodě, bez turbulencí. Za hodinu jsme přistály v Kodani.
Doprava z letiště do centra Kodaně byla jednoduchá. Jely jsme vlakem – za 31,50 DKK. Dánské vlaky jsou čisté, moderní, pohodlné a hlavně přesné. Překvapilo nás, že ve vlaku jsou tiché části, ve kterých se nesmí mluvit ani telefonovat. Bohužel jsme do takové tiché části nastoupily. Nemohly jsme tak kecat, ani nahlas plánovat další cestu.
Podle rady, kterou nám napsali z hostelu, jsme vystoupily z vlaku na stanici Norreport. Asi po 15 minutách jsme dojely s našimi kufříky na kolečkách k hostelu Danhostel Copenhagen Downtown, kde jsme měly rezervované ubytování. V hostelu jsme se dověděly, že se ještě nemůžeme ubytovat, že pokoje nejsou připravené. Daly jsme si proto kufříky do uzamykatelných skříněk, které byly k dispozici u recepce. Trochu nepříjemným překvapením bylo, že za úschovu zavazadel jsme musely zaplatit 30 DKK za jednu skříňku. Naštěstí skříňky byly velké a naše kufry většinou malé, takže bylo možné nacpat i 3 kufry do jedné skříňky. Jenom Denisin loďák potřeboval skříňku sám pro sebe.
Potom jsme se vydaly na prohlídku Kodaně a shánět Kodaňskou kartu. Hostel byl v centru města, takže jsme po chviličce chůze byly na Radhuspladsen (Radniční náměstí) – velké centrální náměstí. Podle průvodce náměstí vyznačuje srdce Kodaně. Skoro celý den pršelo, takže se na náměstí nic zajímavého nedělo. Moc lidí se tam nezdržovalo. Na náměstí vlastně není nic zajímavého. Je to velká betonová plocha, na ní pár soch. Zaujal nás dům, na kterém byl obrovský teploměr. Na rohu domu na celé jeho výšce byla neonová stupnice, která ukazovala teplotu. Na teploměru bylo jenom 8 stupňů, k tomu ten déšť. No moc slibný začátek to nebyl.
Na Radhuspladsen jsme se podívaly do radnice – Radhus, která je dominantou náměstí. Radnice z roku 1905 má výraznou cihlovou fasádu a na ní zlacené sochy. Napřed jsme narazily jenom na průchod, kterým se dalo radnicí projít do jiné ulice, ale snadno jsme našly i hlavní vchod. Vstup do přízemí radnice – do zdobené auly byl zdarma. Na radnici nás zaujaly nevěsty a jejich doslova šílené oblečení. Tak strašné modely se u nás opravdu nevidí. Nevěřícně jsme zíraly, co měly nevěsty i ostatní svatebčané na sobě. Žádná z nás by si to na sebe nevzala. Seveřané mají zřejmě zásadně odlišný vkus než my. Později při procházkách centrem jsme viděly ve výlohách obchodů řadu svatebních šatů. Byly to klasické bílé modely, které se dají sehnat i u nás.
Po prohlídce Radhusu jsme hledaly sochu H. Ch. Andersena, která také měla být někde na náměstí. Oběhly jsme prakticky celé náměstí a nic. Sochu jsme našly až později v poslední den našeho pobytu. Také jsme hledaly, kde je Informační kancelář Wonderful Copenhagen, ve které vydávají Kodaňskou kartu. (Kartu jsme zřejmě mohly získat i v hostelu.) Po nějaké době pobíhání a bloudění jsme informace našly a koupily si karty. CPHCARD platí přesně stanovený počet hodin, podle toho, jak si člověk určí. My jsme si daly platnost od 17. hodin dnešního dne do 17. hodin posledního dne (tou dobou už bychom měly být na letišti).
Vedle Informační kanceláře jsme si daly náš první kodaňský párek. Párek v rohlíku za 22 DKK (asi 80 Kč) představoval první cenový šok. Druhý cenový šok pro nás byla 0,7 litrová láhev čisté vody za 18,50 DKK (67 Kč) v obchodě 7eleven. Zbytek pobytu jsme už raději pily vodu z vodovodu.
Ještě nebylo 17. hodin, kodaňská karta tedy ještě nebyla platná. Snažily jsme se proto vymyslet nějaký program, který by nás nic nestál. Proč platit někam vstup, když za pár hodin tam budeme moct zadarmo s kodaňskou kartou. V deštivém počasí bylo ideálním řešením Národní muzeum – Nationalmuseet. V muzeu jsme viděly spoustu archeologických nálezů, byly tam nálezy od paleolitu až do roku 1940. Fotily jsem si kostry zvířat, mumie v lodích, runové kameny, bronzové rohy na svolávání dobytka (až 3000 let staré, ale stále funkční), Sluneční vůz (starý 3 500 let). Dobře jsme se pobavily v expozici věnované Seveřanům a Inuitům v Grónsku. Bylo tam vystavené i kožešinové spodní prádlo (některé modely byly hodně úsporné, co se týče množství materiálu), dobré byly i kožešinové oblečky pro děti, které vypadaly jako malý medvěd. Zvládly jsme taky expozici domečků pro panenky a hraček. V muzeu byla spousta exponátů i z jiných zemí (Egypt, Dálný východ). Za hodinku a půl už jsme byly ze všech těch vitrín zničené. Nastal čas pro odpočinek v muzejní kavárně, kafe za 40 DKK a jahodové frappé za 25 DKK. V kavárně jsme mj. losovaly, kdo bude s kým bydlet na pokoji.
Z Národního muzea jsme vyrazily na hostel se ubytovat. V recepci jsme si vyzvedly kufry a povlečení na postele. Měly jsme 2 třílůžkové pokoje. Na jednom byla palanda a jedna normální postel, na druhém byly 3 normální postele. Na pokoji byla jedna úzká skříň. Židle nebo stůl už by se do našeho pokoje nevešly. Koupelna byla společná na chodbě. V ceně ubytování nebyla snídaně, ale mohly jsme se najíst v kuchyňce, kde si mohl každý uvařit, co chtěl.
Po ubytování jsme šly na několikakilometrovou procházku k Malé mořské víle. Cestou nám byla pěkná zima a toužily jsme po rukavicích. Pořád trošku pršelo. Šly jsme přes hlavní nákupní třídu – pěší zónu Stroget, kanál Nyhavn, kolem kostela sv. Albana (byl postavený v anglickém stylu) a kolem Geofininy kašny (to bylo hodně zajímavé dílo), po nábřeží až k Malé mořské víle – Den Lille Havfrue. Tahle „holka“ je opravdu maličká a sedí blízko u břehu. V průvodci jsme se dočetly, že pivovar Carlsberg nechal v roce 2006 vytvořit novou Malou mořskou vílu, která je nedaleko té první. V průvodci novou sochu vychvalovali, že se víc blíží Andersenově hrdince, která trpí všemožným fyzickým a citovým strádáním. To nás nalákalo a šly jsme novou sochu hledat. Za chvíli jsme ji našly a byl to šok. Nová malá mořská víla vypadala spíš jako socha pro playboy (měla extrémně vyvinuté tvary) a po nějakém strádání ani stopy.
Cestou zpátky jsme prošly přes Kastellet – pevnost ze 17. století. Petra tam hodně chtěla, protože viděla letecké fotky, na kterých měla pevnost tvar hvězdy. V pevnosti jsou pořád vojáci, ale nic nám nebránilo, abychom se tam prošly. V areálu jsme obdivovaly i větrný mlýn. Prošly jsme také kolem Alexander Newsky Kirke a Mramorového kostela – Marmorkirken, ale dovnitř jsme se nedostaly, protože už bylo zavřeno. Všechno tu zavíralo moc brzy.
Šly jsme si odpočinout na hostel a povečeřet něco z domácích zásob. Na pozdní večer jsme plánovaly návštěvu Tivoli – velký zábavní park s atrakcemi, spoustou květinových záhonů a restauracemi a občerstveními. V průvodci psali, že nejvhodnějším dnem pro návštěvu je sobota, protože v sobotu je od 23:45 ohňostrojová show. Sobota je dnes a ohňostroj nás lákal. Nakonec ale do Tivoli vyrazily jen 4 z nás. Jana a Lenka usnuly a už jsme se neprobraly, což byla veliká škoda, protože my ostatní jsme si v parku připadaly jako v pohádkovém snu. (Večer už platila kodaňská karta a tak jsme nemusely platit 85 DKK vstupné.) Všem se nám moc líbilo noční osvětlení parku a krásná zákoutí k posezení. Jen ten ohňostroj se nekonal.
Spoluautor: Jana T.
Přidat komentář