Národní park Cahuita
Menší Národní park Cahuita je součástí překrásného karibského pobřeží Kostariky. Jedním z důvodů jeho výjimečnosti je těsná blízkost Atlantického oceánu. Park vznikl v roce 1970 pro ochranu důležitého korálového útesu, největšího na Kostarice. Pláže, ústí řek a deštný prales jsou ovšem stejně působivé. Útes je ideální místo pro šnorchlování, protože v blízkosti pobřeží je mělká voda, která je domovem pro 500 druhů ryb. K vidění jsou ale i chobotnice a humři, kteří se skrývají mezi barevnými houbami a korály. Park se nachází v provincii Limon, 42 km jižně od Puerto Limon a 240 km východně od hlavního města San Jose. Nejlepší doba k návštěvě parku Cahuita je v březnu, dubnu, září a říjnu, protože zde méně prší. Národní park Cahuita leží ve vlhkém tropickém pásmu pralesa a výjimečný je tím, že jej propojuje s podmořským světem. Národní park Cahuita je domovem několika ekologických zón, včetně bažin, deštného pralesa, pobřežních lesů a pobřežní flóry. Na souši zde žijí především lenochodi, vačice, opice, žáby, leguáni, bazilišek, dikobrazi a několik druhů ptáků, včetně ibisů, volavek, racků a ledňáčků.
Návštěva El Parque Nacional Cahuita
Odpoledne jsme se šly podívat do El Parque Nacional Cahuita. Raději měníme sandály za kotníkové boty. V parku se údajně hojně vyskytují hadi. Od našeho domečku to byla jen krátká procházka. Cesta nás zavedla kolem několika hotelů, kde musí být nádherné ubytování s výhledem na moře. Venku u stolečků seděli lidé, četli si knížky, povídali si a popíjeli pivo. Šly jsme kousek po pobřeží až k můstku, který nás zavedl k dřevěnému domku.
Tady strážci parku vybírají dobrovolné vstupné a my jsme se musely zapsat do knihy. Vede tu několik tras a většinu z nich jsme si prošly. Zpáteční cestu jsme zvolily podél pobřeží. Na pláže vlny naplavily neuvěřitelně tvarované kusy dřeva. Potkaly jsme jen pár lidí, zřejmě proto, že počasí bylo pošmourné a občas se rozpršel teplý tropický déšť. Osamělé pláže byly lemované mandlovníkem mořským (Terminalia catappa), kokosovými palmami a obklopeny bujným pralesem. Měnící se barva moře a do modra zbarvené hory zahalené do mraků dodávaly místu magickou atmosféru. Připadalo nám, že to samé museli vidět první objevitelé Nového světa, kteří tu tak přistáli s pocitem, že se ocitli ráji.
Ořechy cola a vystrašený lenochod
Když jsme se vrátily zpět do naší cabinas, zjistila jsem, že se mi mravenci nastěhovali do báglu. Už se setmělo, seděly jsme venku a daly jsme řeč s našimi kanadskými sousedy a Češkou, která zde žije. Povídaly jsme si mimo jiné i o rostlině, kterou zde ve vesnici používají podobně jako koku v Peru a v Bolívii. Strom se jmenuje cola, a pochází z deštných pralesů v Africe. Zde používají jeho semena, kterým se říká ořechy cola. Ty se usuší, nastrouhají a vaří se z nich čaj, který dodává energii a brání pocitu žízně v tropickém horku. My jsme se k ořechům už nedostaly a tak popíjíme slovenskou pálenku a místní pivo Pilsen.Janka v houpací síti vyhlíží lenochoda. Začalo šíleně pršet, ale nad námi je stříška a mohly jsme zůstat venku. Janka opravdu jako první lenochoda zahlédla. Byla stále v hamace, a jak prudce vyskočila, trochu se do sítě zamotala. Jako šílené se vrháme pro foťáky. Pod stříškou se tu pomaloučku posunoval lenochod, celý promočený, vystrašený a asi i oslepený, protože dvě Čechoslovačky na něj mířily objektivy a ještě si v rychlosti nestihly vypnout blesk. Raději „rychle“ zalezl do mezery mezi zdí a střechou. Janka se vrátila zpět do hamaky, ale ta se utrhla. Naštěstí hamaka nevisela nijak vysoko nad zemí, ale i tak si dala Janka ránu do zad a trochu do hlavy. Musely jsme bohužel jít spát, ráno nás čekalo brzké vstávání a odjezd do San Jose a dále do parku Manuel Antonio.
Přidat komentář