Na severní pobřeží Kuby do městečka Caibarién
Naše hodná paní domácí nám připravila báječnou snídaní a poprvé, za celou dobu co jsme byly na Kubě, jsme ráno dostaly i něco sladkého a jako milé překvapení na nás dokonce čekal dáreček na rozloučenou. Magnety s obrázky Kuby, krásně zabalené a s věnováním. Milá pozornost, až nás to dojalo. Objednaný odvoz z předešlého dne se trochu opozdil, ale nakonec jsme zdárně vyrazily směr Caibarién, do oblasti zvané Cayos de la Herradura, která se rozprostírá podél severního pobřeží Kuby.
V provincii Villa Clara
Jen co jsme opustily město Santa Clara, se z kapoty auta začal valit dým. Náš řidič a jeho spolujezdec museli neplánovaně zastavit a zaběhnout do nejbližšího domku pro vodu, kterou pak nalili do nebezpečně bublajícího chladiče. My dvě jsme si mezitím prohlížely neuvěřitelnou bytovou klimatizaci zabudovanou v autě. Cesta trvala něco přes hodinu a při příjezdu do rybářského městečka Caibarién, původně nazývaného Cayo Barién v provincii Villa Clara, nás překvapila obrovská socha kraba (Cangrejo), upozorňujícího na význam rybolovu pro místní ekonomiku a oblast, kde se v mělkých vodách daří krabům a ústřicím.
Projížděly jsme okolo starých doků stále stojících u pobřeží. Původně se v nich skladovala cukrová třtina. Okolo moře jsme si všimly nově postavené promenády s palmami. Jinak jsme zde nic úchvatného neviděly. Stále zde stojí plno barevných koloniálních domů z počátku 19. století. Z časů, kdy se tu pěstovala cukrová třtina, a město prosperovalo. Budovy jsou v polorozpadlém stavu, a pokud v nich nemusíte žít, mají i své kouzlo. Nejely jsme sem ovšem za památkami, ale užít si koupání a prohlédnout si nedotčené ostrůvky (Caoys), které byly v minulosti ideálním teritoriem pro piráty a lupiče.
Hostal La Estrella
Řidič nám zastavil před domem stojícím kousek od pobřeží, kde jsme měly mít zamluvené ubytování. Nikdo si nás po příjezdu nevšímal, až konečně z domu vyšla starší paní a řekla nám, abychom počkaly na verandě. Asi za 20 minut nás zavezli do centra k Hostal La Estrella. Už jsme se s tím setkaly v údolí Viñales a v Trinidadu, že si nás majitelé domů předávají, a tudíž nás to nijak nepřekvapilo. Zabydlely jsme se v přízemí a na uvítanou jsme dostaly welcome drink a sendviče. Majitelé David a jeho žena Norgia byli neskutečně milí, hned jsme se spřátelili a daly jim dárky na uvítanou. Prohlédly jsme si horní patro s restaurací, barem a s krásným posezením v houpacích křeslech. Na patře byl ještě další pokoj i s kuchyňkou, ale prozatím tu bydlel postarší německý pár. Pokoj byl mnohem větší a David vymyslel, že nás tam ráno přemístí, a rovněž nám objednal auto s řidičem, abychom se mohly zajet vykoupat. Pronájem auta s řidičem na den stál 40 CUC.
El Pedraplen
Přijelo stařičké auto s ještě starším řidičem. Vyjely jsme na 48 kilometrů dlouhou umělou hráz (El Pedraplen), která byla dokončena v roce 1996 a výstavba zabrala 10 let. Hráz přes moře propojující hlavní ostrovy je lemovaná mangrovovými porosty. Míjíme malé zelené ostrůvky a na jednom místě jsme zahlédly i množství plameňáků. Celá oblast je biosférickou rezervací s velkým množstvím rostlin (77,844 ha biotopu a 248 druhů rostlin) a vyskytuje se zde nepřeberné množství živočichů.
Ostrovy a Cayo Santa Maria
Divily jsme se, proč tu okolo řetězce 500 ostrovů nevidíme nějaké výletní lodě a proč neobeplouvají ty nejkrásnější. Ty největší jsou Cayos Las Brujas, Ensenachos a Santa Maria, zasazené v neuvěřitelné panenské krajině, kde se původní vegetace pojí s plážemi s jemným pískem a křišťálově čistou vodou. Bylo nám sděleno, že Kuba žádné lodě pro tuto oblast bohužel nemá. Zato tu vystavěli letiště na Cayo Las Brujas s rozjezdovou dráhou pro letadla malé a střední velikosti. Minuly jsme snad 46 mostů, než jsme se dostaly na Cayo Santa Maria, pojmenovaném podle lodi Kryštofa Kolumba z jeho první plavby do Nového světa. Vypráví se zde legenda, že na tomto pruhu země přebývá duch Rosy Marie Coraje. Tato žena doplula na ostrov ukryta na palubě nějaké lodi a zoufale se snažila najít svého milovaného, který na cayos připlul dříve jinou lodí. Zdárně se dostala na pevninu a podařilo se jí zde přežít. Ukrývala se v močálech, mezi mangrovy a živila se rybami. Svého milého pak objevila na sousedním cayo.
V Národním parku na Cayo Santa Maria
Hlídačům parku jsme při vstupu zaplatily 2 CUC a ti nás upozornili, že se musíme vrátit do 15 hodin. Řidič na nás dělal posunky, abychom si toho nevšímaly, že to stejně nikdo nekontroluje. Vydaly jsme se pěšky po cestičce vedoucí smíšeným lesíkem, kde rostly i vysoké kaktusy a po zemi běhaly ještěrky a nad hlavami nám poletovali kolibříci. Dostaly jsme se k jezeru, přes které vedl stařičký můstek a kde z vody vyčuhovaly mrtvé, šedivě zabarvené větve stromů. Za 15 – 20 minut jsme se konečně dostaly na Playa las Gaviotas.
Playa las Gaviotas
Koukaly jsme jako u vytržení na pláž bez lidí a jen pro nás. Ocitly jsme se v soukromém ráji. U břehu byla připravena lehátka s palmovými přístřešky a kolem jemný, bílý korálový písek a zbarvení moře přecházelo od modré po zelenou. Skvělá teplota vody, mírné vlny, z počátku mělké moře, žádné medúzy, jen občas malá tropická rybka se okolo nás mihla. Pofukoval svěží vánek a nikde nebyly na dohled ohyzdné hotely, ale ani žádní prodejci a tím pádem žádná možnost si něco koupit k pití. V dálce byl vidět jen malý ostrov, na kterém rostly tři stromy a skoro za obzorem červenobílý maják.
Potřebovaly jsme se něčeho napít a Janka se po pobřeží vydala hledat něco k uhašení žízně. Za hodinu se vrátila zpět s dvěma plechovkami už teplé coca coly a vyprávěla mi, že asi 2 km odtud jsou rezorty all inclusive, převážně s kanadskými hosty, a když chtěla pití koupit, paní u stánku jí řekla, že se tady nic koupit nedá, a vše je zdarma pro hotelové hosty. Nakonec si ta paní za plechovky nic neřekla a i my měly pití tentokrát zadarmo.
Pueblo La Estrella
V podvečer se vracíme ve smluvenou dobu na parkoviště, připravené se vrátit zpět do městečka Caibarién. Náš řidič měl problém s řazením a každých pár ujetých kilometrů lezl se šroubovákem pod auto a opravoval spojku. Stará kára měla jeden stěrač, okénko přidržoval šroubovák, z klaksonu visely podivné kabely, dveře nešly zavírat a bály jsme se o ně opřít, abychom náhodou nevypadly během jízdy. Řidič nás vysadil v uměle vytvořeném Pueblo La Estrella (obchodní centrum ala Mexiko), kde jsme si připadaly jako před příjezdem Sedmi statečných. Nikde ani noha. Restaurace pozavírané, ospalá atmosféra a znuděná obsluha. Po několika nezdarech jsme konečně našly otevřenou restauraci se servírkou a mohly si dát pivo a vodu. Auto se nepovedlo opravit a tak se cesta zpět protáhla z jedné na dvě hodiny.
A něco dobrého nakonec
Z našeho Hostalu na náměstí s krásným koloniálním vchodem se táhla libá vůně a paní Norgia nás zavedla do kuchyně, ukázat nám, co má pro nás připraveného k večeři. Měly jsme slavnostně připravený stůl s bílým ubrusem a předkrm byl servírovaný v lasturách. Dostaly jsme moje oblíbené ceviche, kousky syrových ryb, marinovaných v citronové šťávě s chili. Fazolovou polévku, humra a paštikou z kraba, pečené platanos, hranolky a salát. David nás obsluhoval a doléval, připadaly jsme si jako na zámku. Vše jsme zapily koktejly z kubánského rumu a pak se šly projít po městečku, kde probíhala nějaká oslava, zřejmě k zítřejšímu Svátku práce. Děvčata se nastrojila do šatů v národních barvách a vlajkách a na ulicích se hrálo, tančilo a zpívalo.
Přidat komentář