• Menu
  • Menu

Nahlédnutí do kousku Myanmy a zase zpátky..2

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Myanmar /Barma/ » Nahlédnutí do kousku Myanmy a zase zpátky..2

Loikaw

Odlétáme do města Loikaw. Letiště pro místní lety je hned vedle letiště mezinárodního, takže ještě s předstihem zvládáme zakoupení dalších letenek před naším odjezdem domů do města Thandhwe, kde hodláme strávit poslední dny někde u pláže Ngapali.

Letadlo má zpoždění a v odletové hale vládne docela chaos. Konečně na nás personál kývá, nasedáme do letištního autobusu a vzápětí nasedáme do menšího vrtulového letadla. Letadlo je plné tak zpoloviny a my tři jsme jedinými cizinci na palubě. A proč vlastně Loikaw ? Především proto, že nás láká neznámo, tato oblast se pro cizince otevřela teprve před třemi lety, v českém průvodci není o tomto městě ani zmínka, zato anglický hýří docela barvitým popisem. Asi po hodině letu přistáváme, jsme odchyceni místní policií v příletové „hale“, zaregistrováni, podepsáni, odpovídáme na otázky „ co tady budete dělat „ a kde budeme ubytovaní (ukazujeme název guesthousu v průvodci) a ochotný policista nás doprovází před halu, kde nám přivolává taxík a jedeme. Taxikář má jen vzdálené ponětí o angličtině a tak nás jenom vyklopí před ubytováním a s úsměvem odjíždí. Ubytování je docela slušné a tak se jen zbavíme batohů a vyrážíme do města. Loikaw je docela rozsáhlý a tak trochu bloudíme. Všude se na nás usmívají a mávají místní, bílých turistů sem evidentně moc nejezdí.

noční stánky..
noční stánky..

Středu města vévodí na skále umístěný klášter s mnoha pagodami, je z něj krásný výhled do okolí – na desítky dalších pagod, které vykukují ze zeleně všude kolem města, kam oko dohlédne. Jako tři bílé kůže se stáváme docela populární a během hodiny se dvakrát fotíme s místními dámami na jejich mobily, jednou si nás na požádání fotí i místní fotograf. Při potulce městem u nás brzdí náš taxikář a pár slovy se ptá, jak si to zde užíváme a jestli něco nepotřebujeme – no, rádi bychom vyrazili do okolí města, máme z bedekru vybráno pár lokalit, které bychom chtěli vidět. Taxikář přemýšlí, pak se omluvně usměje, že neumí anglicky a nabízí nám sehnat svého kolegu, který mluví anglicky lépe než on.

Kmen Padaung

Do půl hodiny přijíždí další taxi s „anglicky mluvícím“ řidičem, domlouváme lokality a cenu a další ráno v sedm vyrážíme. Výletem strávíme celý den a stálo to za to. Asi po dvou hodinách jízdy rozbitou polní cestou dojíždíme do vesnice  kmene Padaung (etnická větev Červených Karenů) – ženy z tohoto kmene jsou známé svými „žirafími krky“, kdy od dětství jim jsou nasazovány mosazné kruhy, v dospělosti pak dochází k optickému prodloužení krku až na 30 cm. Ve skutečnosti však dochází pouze k deformování klíčních kostí a žeber… No, krásné, ani praktické to není – kruhy jdou sice sundat, takže umýt si krk není problém, ale stejně…

paráda..
paráda..

Neděláme si iluze, že vesnice není zasažena turistickým ruchem, nicméně i tak prožíváme prchavý pocit autenticity – vesnice je docela těžko dostupná, nemá elektřinu a ženy v této vesnici i se svými ozdobami normálně pracují – tahají pytle s rýží, okopávají políčka a starají se o děti, tkají látky a  už i malé holčičky mají nasazené kruhy… Dvě tyto „žirafí ženy“ jsme pak viděli ve vesnici na jezeru Inle, tam však evidentně sloužily pouze jako turistická atrakce.

Umbrella lake

Rozhrkaným taxíkem pak pokračujeme dál v cestě, čeká nás oblast „7 jezer“, místní zvláštnost „ Umbrella lake“ ( deštníkové jezírko ) a nekonečný počet zlatem pokrytých pagod, které jsou rozeseté po krajině jak houby po dešti. Jezerní oblast působila docela tajemně a pocit ještě umocnila informace našeho průvodce, že přilehlá džungle, naštěstí na opačném břehu je liduprázdná, především z důvodu výskytu tygrů. Deštníkové jezírko..no, jedná se o bahnité jezírko s vývěrem spodní vody, kdy vývěr způsobuje, že na hladině se objevují různě se měnící kopky bahna, které vypadají jak kupole deštníku. Jedná se o docela místními navštěvované místo, břehy jezírka jsou vybetonované a kolem několik pagod.

okolí Loikaw
okolí Loikaw

Pagody už ne !

A pagody – těch jsme měli posléze plné zuby. Ty nejefektnější jsou postavené na všech možných vyvýšeninách a skalních útvarech a jsou opravdu krásné, nicméně rituál sundání obuvi, klopýtání po mostcích a skalních stupních, následně znovunazutí bot a tradá na další pagodu o pár set metrů dále, je po čase opravdu vysilující. V jednom okamžiku, kdy nám náš natěšený řidič ukázal do dáli na další blýskavý vrcholek, jsme se vzbouřili – pagodu už ne !! Prosím !! Z jeho výrazu jsme pochopili, že se docela baví a čeká, jak dlouho vydržíme…

na pole..
na pole..

Autobusové nádraží

Po návratu do města ještě děláme rozumnou věc – necháváme se zavést na autobusové nádraží, kde si necháváme řidičem koupit jízdenky s rezervací sedadla na příští ráno do horského města Kalaw, odkud pak plánujeme pokračovat na jezero Inle. Odjezd je v 8 hodin a ptáme se, jak dlouho pojedeme. Probíhá vzrušená diskuze mezi naším řidičem a chlápkem za stolečkem a výsledkem je odpověď – 5 hodin. To je dobrý čas, to toho ještě v Kalaw docela hodně stihneme !! Ještě musím upřesnit – píši „autobusové nádraží“, jedná se ale o zablácený plácek s vyježděnými dírami, hejnem slepic a několika vysportovanými kozami..

Dáváme si poslední večerní občerstvení v naší oblíbené hospůdce na břehu řeky a spouští se typický tropický déšť – jako když obrátíte plný kýbl. Už jsme ochutnali téměř všechny druhy whisky a rumu, máme povznesenou náladu a déšť neustává. K ubytování to máme tak 20 minut pěšky a smiřujeme se s totálním promoknutím. Dodáváme si odvahu u východu z hospůdky, když k nám přichází číšnice a posunky nám sděluje, že se máme nacpat do dvou malých aut, patrně od dalších hostů, že odjíždí a domů nás zavezou !!  Nestačíme ani pořádně poděkovat, peníze odmítají, zamávají nám a je to.. Krásná vzpomínka.

Autobusem do Kalaw

Ráno v osm stojíme s batohy na nádraží a čekáme náš autobus. S 30ti minutami zpoždění přijíždí klasický asijský hrkač – vysoká kola, vysoký podvozek, otevřený motor, otevřené dveře, otevřená okýnka, velký volant, řadící páka, pedály a osleplé přístrojové budíky, pokud vůbec nějaké jsou. Sedadla a prostor mezi nimi je koncipován pro čahouny do 160 cm. Řidič a jeho pomocník. Řidič si se zájmem prohlíží naše jízdenky s vyznačenými sedadly a vypadá to, že vůbec netuší, že něco takového existuje – ani se mu nedivíme, v takovémhle autobuse jsou místenky věc úplně zbytečná. Podlaha autobusu je kompletně vyplněna pytly s rýží a sójou a dalšími neidentifikovanými balíky. Téměř dvoumetrový Vít má výjímku, pod nohama nemá nacpané pytle ale náhradní motor ješte s kusem převodovky.. Dvousedadlo má sice pro sebe, ale s kolenama skoro u brady vypadá jak kudlanka nábožná. Růžově oblečené buddhistické mnišky které sedí před námi jsou na tom ještě o něco hůř, pytle s rýží mají i na sedadlech, evidentně ale jsou na takové cestovatelské nepohodlí zvyklé.

nakládáme brambory..
nakládáme brambory..

Kolikrát jsme po cestě zastavovali a následně vykládali a nakládali neuvěřitelný sortiment zboží už nevím, nicméně 5 hodin určených na naši cestu už uplynulo a my v podstatě nevíme, kde vlastně jsme. Nikdo neumí ani slovíčko anglicky a když řidiče donutíme nahlédnout do naší mapy, evidentně takovouto obrázkovou knížku v životě neviděl. Jedeme bokem hlavní trasy a míjející městečka jsou značená jenom barmským písmem. Řidič a jeho pomocník jsou vůbec veselé kopy, celou cestu mluví a smějí se a konzumují neuvěřitelné množství betelových balíčků. Vzhledem k tomu, že se jedná o lehkou drogu, k večeru nám přišlo, že jsou oba zhulení a ztracení v čase i prostoru. S postupujícím časem nám dochází humor, na cestě už jsme místo pěti víc jak osm hodin a napadá nás jediné vysvětlení – cesta nemá trvat 5 hodin, ale na místě máme být v pět hodin odpoledne, celkem tedy 10 hodin..ani to nám však nevyšlo. Kolem páté hodiny odpoledne vjíždíme do nějakého většího města a tetelíme se radostí, že jsme na místě. Opět však pouze nakládáme a vykládáme, opět nám není nikdo schopen říci, kde vlastně jsme. S mapou v ruce zastavujeme kolemjdoucí, ale nikdo nechápe, co po nich chceme, opravdu nikdo na angličtinu nereaguje. O kus dál zahlédneme výstrč lékárny – hurá, tam bude určitě někdo vědět !! Prodavač za pultem na nás rozpačitě hledí, krčí rameny, ale pak mimikou signalizuje, že máme počkat. Za chvíli přivádí patrně majitelku, je to Indka. Je to neuvěřitelné, ale ani ta nemluví anglicky..naštěstí ale pochopí co po ni chceme a po delším prohledávání mapy víme, že jsme v městě Aungpan a že do Kalaw to máme ještě tak 50 km, sláva ! Radujeme se ale předčasně – během chvilky autobus přijíždí na okraj města, do rozlehlého překladiště všeho možného, čímž je toto město známé mezi místními přepravci. Jsme už docela klidní, vyhazujeme skonzumovanou půllitrovou láhev od slivovice, couráme po okolí a se zájmem sledujeme, jak se náš autobus plní pytli brambor. Už dávno jedeme v autobuse sami, jen my, zhulená posádka a teď ty brambory…

mnišky jsou skladné..
mnišky jsou skladné..

Přijíždíme do Kalaw

Do Kalaw přijíždíme něco kolem sedmé hodiny večerní. Rozjařená posádka radostně huláká a náš autobus s pravým bokem pokrytým červenými betelovými plivanci odjíždí v oblaku špatně spálené nafty někam brambory přeložit.  Je už tma, ale město je ozářené stánky se vším možným a kolem se potlouká na náš vkus docela dost turistů. Otvíráme průvodce a vydáváme se hledat nějaké ubytování.

Musím ještě poznamenat, že tento zážitek v Barmě potká jen cestovatele, kteří se vydají mimo hlavní trasy. Hlavní spojovací silnice jsou sice v dost hrozném stavu, ale jsou stále dokola primitivně opravované a udržované. Turistům jsou navíc k dispozici docela luxusní, podchlazené zájezdové autobusy. To, že se většinou vedle sebe na silnici nevejdou, je již ovšem jiná kapitola.

cestopis následující

cestopis předcházející

Dusan
Dusan

Pokud mi to čas a finance dovolí, cestuji. Kamkoliv. Poznávání cizích krajů, lidí, jejich zvyků mě nesmírně obohacuje. Nebudu vzpomínat, jak jsem si koupil nové auto, ale co jsem kde a kdy viděl, prožil a koho potkal. Moc rád se vracím domů. Škoda, že to všechno nepřišlo dřív.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *