Koželužny v Marakéši
Vinný kraj je sice vinný, ale bohužel, bez vína. Po okreskách projíždíme mezi poli s vinnými keříky, ale je neděle, nikde nikdo a stejně, víno je dávno sklizené. Naše legrační představy o cedulích lákajících turisty na košt vína vzaly brzo za své. Počasí se navíc pokazilo, lehce poprchává a do toho fouká ostrý vítr plný písku a prachu. Kraj je to nesmírně chudý, sem tam baráčky z nepálených cihel, s dobytkem okolo, studny s vahadly, stádečka ovcí a koz. Když však přestane pršet a objeví se slunce, krajina je nesmírně barevná. Jsme docela za exoty, děti na nás radostně povykují a dospělí občas zvednou ruku na pozdrav.
Do Marakéše dorážíme okolo osmé večer a vedeni bedekrem trefujeme se přímo do centra města. Složitě nacházíme místo k parkování a vyrážíme hledat ubytování. Musím zmínit marockou zvláštnost – všude, ale opravdu všude na ulicích existují hlídači aut. Jakmile zastavíte a parkujete, hlídač přibíhá a oznamuje svou funkci. Neexistuje, abyste nezaplatili, hlídači opravdu hlídají noc, den, dle potřeby. U hotelů jsou hoteloví hlídači s pevnou taxou, volně na ulicích mají evidentně rozdělené rajony a taxu si musíte vysmlouvat.
Po vysednutí se samozřejmě ihned vynořují domlouvači ubytování, jedním se necháváme vést k nedalekému hotýlku – 400 Dirhamů. Nejsme však žádná ořezávátka, naháněče zaháníme a sami za chvíli nacházíme hotýlek za 150 Dirhamů. Koupelna a záchod jsou sice na chodbě, hotýlek je ale čistý a klidný. 2 noci parkování auta u hotelu nás však přišlo na 250 D.
Na „hůl“ nás však nikdo nevzal, tuto cenu platí i místní.
Ještě večer a večer následující vyrážíme na Marakéšské proslavené náměstí – Djemaa Elfna, je to mocný zážitek. Zatímco přes den je to normální náměstí obkroužené obchůdky přecházejícími do staré mediny, večer se mění na obrovskou jídelnu se stovkami stánků s jídlem a různými dobrotami. Do toho se mísí místní muzikanti, krotitelé hadů s flétnami a kobrami, břišní tanečnice s bubínkovým doprovodem, vypravěči příběhů (opravdu !! vždy je kolem nich kroužek posluchačů ), prodavači s tácy sladkostí a cigaret, zahalené ženy si nechávají ruce a nohy malovat henou…Mumraj je to téměř nepopsatelný, prostě ukázkový orient jak z dávných příběhů. Tiskneme si k sobě batůžky a okouzleně se prodíráme davy, kapsáři musí mít žně… Ve stáncích s jídlem vše ochutnáváme – různá grilovaná masa, především však marockou večerní polévku – hariru. Ta je v každé části Maroka trochu jiná, ale vždy velice dobrá. Zastávám heslo – ochutnat se musí všechno a tak si dávám i malé vařené šneky, sbírané po polích, no, nic moc…na pití je všude v Maroku k dispozici čerstvě lisovaná pomerančová šťáva, vynikající..
Dlalší den vyrážíme do staré mediny – stovky a stovky navzájem propojených obchůdků s textilem, koženými výrobky, jídlem,ovocem, řeznictví, čajovny…krásné, ale vysilující. Jakýkoliv oční kontakt s vystaveným zbožím znamená impuls pro prodávajícího, aby k vám přiskočil a začal nabízet. V případě zájmu o koupi čehokoliv, smlouvat, smlouvat, smlouvat. Do toho odcházet, přicházet, bavit se s konkurencí a tvářit se tragicky. Buďte si jisti, že když po dlouhém smlouvání koupíte, vítězem bude vždy obchodník.
Při návštěvě Marakéše nesmíte opomenout návštěvu koželužen, je to ale jen pro silné žaludky. Sami vstoupit se vám nepodaří, vždy vás odchytí místní průvodce, který ale s koželužnou spolupracuje. Do ruky vám vrazí svazek máty přes který máte vdechovat a jde se. Puch je opravdu strašlivý, pracovní podmínky dělníků hrozné… Téměř bez pracovních pomůcek (do gumáků stejně nateče, do rukavic taky..), chlapi stojí do půlky stehen v betonových nádržích, ponoření v chemikáliích. Všude se válí zbytky nevydělaných kůží, chumáče srstí, všude podezřele zabarvené louže čehosi. Zatímco naše polovičky zůstávají zkraje koželužny, s kamarádem se vydáváme mezi betonové nádrže a fotíme jak o život. Ještě že jsme si nevzali páskáče, ale uzavřené boty…
Odpoledne pak vyrážíme na prohlídku královského paláce, je chráněný po obvodu hradbami, s několika vchody, docela se dá i zabloudit. Prohlížíme vše, co se dá, do nitra paláce nás ale vojáci nepustí… Večer si pak opět ordinujeme náměstí Djemaa Elfna a ráno vyrážíme směr podhůří Atlasu..
Přidat komentář