Women with tattoos. Dlouhé generace barmských žen z provincie Chin se nechaly tetovat na svých tvářích. Tetování se postupem času stalo symbolem síly, krásy a houževnatosti. Nyní, jsme svědky možná již poslední generace žen s tímto úžasným tetováním. Říká se, že tetování tváře žen, je už z dob barmských králů. Panovníci znaly krásu žen a dívek ze státu Chin. Ty nejkrásnější si panovníci vybírali a odváželi s sebou. Proto členové chinských vesnic rozhodli o jejich ochraně tím, že ženy a dívky začali tetovat, protože si mysleli, že potlačí jejich přirozenou krásu a tak je zachrání před odvlečením.
Tetované ženy
Tetování na jejich tvářích se však postupně stalo spíše znamením jejich krásy a výjimečnosti. To, co nám připadá zvláštní, bylo pro kmenová společenství v této oblasti symbolem houževnatosti a obdivu. Nikdo z nás si asi nedovede představit jak bolestné tetování na obličeji muselo být. Dívky, kterým bylo v době tetování od 11-15 let, museli vesničané násilím držet, aby tetování mohlo být úspěšně vytvořeno a dokončeno. Tetovací látka ( inkoust) je v některých případech směsí listů určitého druhu stromu někdy společně se směsí ledvin buvolů a do kůže je pak vpravován paličkou s jehlicemi podobnými borovicovému jehličí. Obličej po takovém zásahu většinou dívkám otekl tak, že nemohly otevřít oči ani mluvit několik dnů.
Pavoučí ženy (women with tattoos) – cíl naší cesty tady u Mrauk-U
Village 1 – vystupujeme z lodi a jdeme vysokým břehem do vesnice. Máme štěstí žádné davy turistů a tak procházíme pomalu čistou vesnicí s pěknými bambusovými chýšemi. Mám strach, že vstoupíme do lidské rezervace, kterou jsme už několikrát zažili při návštěvě horských kmenů v Thajsku i Laosu. Vypadá to, že tady příjemně plyne čas. Caparti vybíhají z chýší a pokřikují na nás, muži jsou většinou přes den někde v džungli a pracují. A tak jsou zde spíše jenom ženy a děti. Vesnicí se prohánějí čuníci, slepice, kozy, sem tam nějaký ten pes.
Tetované stařenky
Přicházíme k chýši, kde je první z žen s tetováním na obličeji. Jsme překvapení, že je to už stařenka. V této vesnici je takových pavoučích žen asi 6. Z vyprávění je jasné, že tyto ženy jsou už poslední generací a následovnice už nemají. V dnešní době jsou ženy pro vesnici vlastně takovým výdělečným prostředkem. Nevím, zda to odsuzovat, ale je to trochu smutné.
Vyfotografujeme si celou skupinku a míříme ke škole. A to je pro mě nádherný zážitek. Velká místnost a dětí jako smetí, i hodně maličkých. Jsou bezprostřední a je s nimi legrace. Ukazujeme jim obrázky na fotoaparátu, popadají se za břicha. Podle zvyku, zde necháme nějakou tu korunu na vybavení školy, nějaké pastelky a bonbóny. Když si představím, kolik sem za rok přijede turistů, tak nevím jestli jim to vše přinese nějaké štěstí.… Opět dostávám kouzelný klíček od budky, která stojí za školou.
Poslední generace „PAVOUČÍCH ŽEN „
Odcházíme, je milé, že nás pavoučí stařenky zastavují a přejí šťastnou cestu. Čeká nás teď ještě jedna vesnice, kde pavoučky žijí. Příjemná vesnice, opět krásné bambusové chýše. Tady žije 8 pavoučích žen. Jsme tu jako turisté sami. Všichni se na nás usmívají a děti pokřikují své ta ta, ta ta…
Pavoučím ženám přeji poklidné stáří a krásný zbytek života. Zanechaly ve mně něco magického, i když někdy naučený úsměv trochu nahlodal mé nadšení. Jsem ráda, že jsem mohla spatřit stopu, možná mizící generace těchto bytostí.
Přidat komentář