Barma - konec cestopisu

Je konec, konec barmského putování. Jedeme na letiště a a snažíme se ještě do sebe nasoukat poslední kousky této zajímavé země. Cesta na letiště trvá hodinu a já si přehrávám v hlavě film. Hlavní postavou je Barma, země tisíce pagod, země úsměvů. Vidím nádherné lidi, lidi těžce pracující, vidím typický mlžný opar vznášející se nad vesničkami i velkými městy, opar, který není ničím jiným než dýmem plápolajících ohýnků, povozy tažené koňmi a buvoly dokreslující doby dávno minulé. Motorky, troubící náklaďáky, těžké stroje, rozbité cesty i moderní silnice, jednoduché chýše i luxusní hotely, ženy se stříbrnými nádobami na vodu, vidím pouliční tržiště s nepřebernými druhy zboží, všemožnými druhy čerstvé zeleniny, hromadami drůbežích pařátů i celé býčí nebo buvolí půlky, voňavé květiny i buchty s kokosem, tomu všemu vévodí obrovská škála barevných hedvábných nebo lotosových látek a šálů.

Mám před sebou muže, ženy a děti, smějící se, někteří odhalující červené zuby, bafající cigára, čí žvýkající betel. Sklizeň rýže mi připomíná černobílé filmy ze žní s Jindřichem Plachtou někde z padesátých let. Před očima vidím ženy, muže i děti, kteří provozují, u nás již zaniklá, řemesla. Nezapomínám na zástupy mnichů v oranžových i červených hábitech.

Nezapomenu na město Mrauk-U ani na Bagan, nezapomenu na Pavoučí ženy, mám před očima překrásné panomarata z hor v Kalaw i nádherné pláže a rybáře v Ngapali, zlatem se třpytící obrovskou pagodu Shwegadon, teakový chrám Shwe-Yaunghwe-Kyaungi , teakový most U Bein Bridge, jezero Inle, , známý Mingun, řeky Kaladan a Iravádí a Lay Myo, město Sittwe a na mnoho a mnoho dalších míst, zážitků a lidí…Barma jde rychle s pokrokem. Mobilní a počítačové technologie, fax i internet.

Téměř nikdy se nedívám z okénka letadla směrem dolů k zemi. Tentokrát, ale dělám výjímku, pod námi je rozlehlá země s rozsetými drahokamy, které se třpytí, jsou to nejenom tisíce pagod, ale je to také třpyt naděje a svobody, kterou si Barma zaslouží.