Vodní nádrž Plumlov
Ne, že bych zimu neměla ráda ale přeci jen, pamatujete si ještě na ty dlouhé letní dny, teplo, slunce a pohodu u grilu a na koupáku? Takhle v lednu si na to vzpomenu a je mi smutno- chci to zpátky! Už aby to zase bylo! Ty dny kdy člověk nevstává do tmy a nejde z práce za tmy. Kdy si může vyrazit na kole kamkoli a ještě v devět večer je pořád světlo.
Jak mi bylo řečeno, už se to blíží. Konkrétně se prý doba slunečního svitu prodlužuje denně o 3 minuty. A tak si říkám, že než čekat další měsíc na světlo, raději napíšu tento článek plný horkého letního dne a slunečního svitu. Třeba vás ty fotografie zalité sluncem a řádky propocené vlastním potem vyvedou alespoň na chvíli ze zimní studené letargie.
Krásný Moravský Kras a Drahanská Vrchovina
K babičce na Moravu jezdím už od svého dětství, kdy jsem zde trávila klidně celé dvouměsíční prázdniny. Nikdy jsem si ale nepořídila mapu širšího okolí, abych to tady trochu více prozkoumala. To až teď v dospělosti, mi dochází, jak krásný a výjimečný je Moravský Kras i celá Drahanská vrchovina. A tak jsem si konečně koupila mapu, cyklistickou mapu abych byla přesná.
Vedro by se dalo krájet…
Byl jeden z nejteplejších letních dní minulého roku. Meteorologové varovali k přílišné aktivitě, starší lidé kolabovali a vzduch se nehnul. „Přece nebudu celý den zavřená, když je venku tak krásně,“ řekla jsem si a začala se chystat na cyklistický výlet. Mým cílem byla Plumlovská přehrada, která se nachází nedaleko Prostějova v malém městečku Plumlov. Jídlo a pití připraveno, sport tester zapnutý a mohlo se vyrazit.
Z Podomí jsem vyrazila po známé silnici vzhůru na Krásensko a odtud pak dál směrem ke Kojálu – obrovského vysílače, který ční nad místní krajinou jako maják. Odbočila jsem směrem na Kulířov, Rozstání. Cesta teď vedla po náhorní plošině, takže jsem mohla obdivovat daleké výhledy po moravské krajině a trochu si odpočinout. Z Rozstání jsem pokračovala dál na Otinoves a Drahany, odkud se cesta začala výrazně snižovat. Deset kilometrů klesání, kdy člověk nemusí šlápnout do pedálů. To potěší, pokud zrovna nejedete opačným směrem. Místní kopec je vyhlášený, 400 metrů převýšení během deseti kilometrů- to nechcete jet nahoru, zvlášť v dnešním počasí!
Konečně Plumlov
Konečně jsem se vyloupla nad Plumlovem. V dálce byl vidět Prostějov, ale já zamířila k místnímu zámku a dále k vodní nádrži, kde se koupou lidi ze širokého okolí. Když jsem ale dorazila blíž a viděla tu špínu a labutě, rozhodla jsem se jen tak posedět na břehu a odpočívat. Vyměnila jsem dres za horní díl plavek- stejně jsem už byla propocená jako myš a rozjela se okolo přehrady a dál směrem na Krumsín, přes Křenůvky, Myslejovice, Otaslavice a Podivice, kde mi došla voda. Dvoulitrový camelback v dnešním počasí nestačil. Z místní studně jsem se tedy snažila vydolovat trochu té vody, když v tom se naproti mně otevřely dveře a v nich na mě paní volá: „Slečno, nepotřebujete vodu? Pojďte si natočit od nás.“ Zachránila mě. Akorát mě čekalo stoupání přes vojenský újezd na Zelenou Horu, a pak už jen klesání na Pustiměř a Dědice. Ve vzduchu nebyla cítit ani kapička vody. Slunce nemilosrdně spalovalo všechno, co se včas neschovalo do stínu.
Výhledy byly dnes úžasné, ale já měla dost. Z posledních sil jsem se vypravila na cestu z Dědic do Lhoty a přes Rychtářov. Vlevo jsem pozorovala krásné výhledy na Opatovickou přehradu a pokračovala dál směrem na Hrádek, zříceninu Kuchlov až jsem se konečně vyškrábala u Ruprechtova. Přede mnou byla už jen příjemná asfaltka do Podomí, nad kterým čněl známý vysílač Kojál. 75 km trasa mi trvala i se všemi zastávky přibližně 5 hodin.
Přidat komentář