Trek z Achada do Teixeira až na nejvyšší horu Madeiry
Na světě se nachází spousta vrcholků, kam nemusíte šplhat po laně a měsíce před vaším výstupem trénovat fyzické i psychické síly. Jednou z těchto hor je i nejvyšší vrchol Madeiry, Pico Ruivo de Santana (1861 m), zkráceně Pico Ruivo. Ne, že by sem vedla přímo lanovka, tak jako na nejvyšší vrchol Tenerife a současně i celého Španělska, Pico de Teide (3718 m). I tak se ovšem nemusíte bát těžkého výstupu, který vám sebere veškeré síly.
Můžete se nechat vyvézt autem až do úrovně 1592 m, na parkoviště Achada do Teixeira a odtam vyrazit na „výšlap“ na Pico Ruivo. 250 výškových metrů, které musíte během túry překonat, vám nezabere déle než jednu hodinu chůze. Jedinou nevýhodou tohoto výletu je fakt, že se ke svému autu budete muset vracet stejnou cestou. Na celkovou vzdálenost 5,6 km, focení i malou zastávku na svačinu, vám budou stačit 2 hodinky chůze.
Kempování na Madeiře
Oficiálně je kempování na Madeiře zakázáno. Ale jak se říká: „Co oči nevidí, srdce nebolí.“ A tak jsme i my zajeli autem k vyhlídce Pico das Pedras (1302 m), obhlídli okolí a v tajnosti postavili stan. Druhý den ráno nás překvapila mlha, ve které jsme se ocitli. Vůbec se nám nechtělo ven, ale když se první ranní paprsky opřely do našeho promočeného stanu, nedalo se déle vyčkávat. Pohled, který se nám následně naskytl, nás popohnal k akci: „Inverze,“ vydechla jsem a začala zběsile balit. „Jak dlouho asi potrvá, než se mraky zvednou a zakryjí veškeré výhledy?“ přemýšlela jsem v duchu.
Pico Ruivo de Santana
V rychlosti jsme naházeli veškeré kempingové vybavení do auta a rozjeli se vzhůru směrem na parkoviště u vyhlídky Achada do Teixeira (1592 m). Slunce a obloha bez mráčku (neboť veškeré mraky byly pod námi) nás vybičovali k další akci. Zabalili jsme batoh se snídaní, vzali vodu a teplé bundy (přeci jen, bylo okolo 2°C) a vyrazili vzhůru směrem na nejvyšší horu Madeiry, Pico Ruivo de Santana (1861 m). Po několika prvních desítkách metrů jsme uviděli první provizorní přístřešek, kde jsme se rozhodli připravit snídani a rozhlédnout se po okolí.
Měli jsme neskutečné štěstí. Bylo brzké ráno a většina turistů ještě stále lenošila v posteli. Hory jsme měli doslova jen pro sebe. Po vydatné snídani a asi milionech vzdechů „jak je to tu nádherné“ jsme se rozhodli pokračovat dál. Za nedlouho jsme došli do stinné části, kde byla cesta ještě stále pokryta sněhem a ledem a pak nás přivítal první rozcestník. Naše trasa byla jednoduchá- stále po hřebeni vzhůru až na Pico Ruivo. Před posledním větším stoupáním nás přivítala chata Pico Ruivo, u které jsme si mohli dojít na záchod, případně doplnit pitnou vodu (pozn. Pramen s pitnou vodou je i na cestě cca 1 km před chatou.).
Na Pico Ruivo jsme vystoupali úplně sami, což bylo vzhledem k jeho oblíbenosti velmi nepravděpodobné. Výhledy po okolí byly neskutečné! Bílé mlžné opary a mraky se stále ještě držely v údolí a tvořily jakési pomyslné moře, ve kterém se koupaly horské vrcholky. Opravdová nádhera. Po půlhodině koukání střídavě do mapy a na vrcholy, kdy nás doběhli první turisté, jsme se rozhodli vypravit zpátky k autu. Trochu jsme litovali, že se nemůžeme projít překrásnou krajinou trochu dál- až do sedla Encumeada, a že musíme zpět, ale i tak jsme si tento krátký výlet opravdu užili a vřele ho mohu doporučit všem, kteří mají málo času, případně jejich kondice není v nejlepším stádiu.
Přidat komentář