Přijíždíme kolem rozlehlých plání lemovaných bílými dřevěnými ploty jakoby v Texasu, v Arizoně. Už teď vidíme kladrubská hříbata, jak loudí pozornost rodin s dětmi. Všichni máme namířeno na zámeček a do hřebčína. Od výběhů vede do „centra“ – teda rozhodně centra pozornosti v Kladrubech – dlážděná cesta, po ní drandí vozky.
Hřebčín Kladruby
Sedáme si do „Císařského polívku“ a lejeme tam polívku a pívo. Jídlo moc dobré, ale na to přijdeme až za pár hodin, o tři prohlídkové okruhy později. Proč vůbec do Národního hřebčína v Kladrubech? Jistě, sama existence a prestiž jednoho z nejstarších hřebčínů je poutavá. Tady v Kladrubech se pěstují bělouši, ve Slatiňanech pak vraníci stejného plemene. Nejstarší české plemeno vyšlechtěné z neapolských a starošpanělských koní díky Rudolfu II. V druhém okruhu je nám to připomenuto nesčetněkrát impozantními tabulemi s rodokmeny a vyšperkovanými jmény jako Generale Furioso, Generale Proxima XLVII, Sacramento Xantipa XIV a další (Generale a Sacramento jsou dvě hlavní pokolení).
Dědovy Kladruby
Děda se ke mně nakloní a povídá, že je musil všechny znát jako násobilku. To kvůli jemu tu jsme. Byl jedním z prvních absolventů školy koňáků. Fotím ho u památníku s koňskou hlavou, protože přece „to je jeho kůň, o toho se on staral“.
Tři okruhy. První je zámecký a uvidíte zde všechny ty fajn věci, které se zámky máme spojeny. Krásné porcelánové nádobí a broušené sklo. Megalomanské obrazy se svými příběhy včetně tragické povodně, jež si vzala za oběť velké číslo koní (čislo teď ne a ne dohledat). Nebo třeba stolní sochu, jednu ze dvou kusů, Myslbekova Svatého Václava. Výprava pochopitelně zpozorní, jakmile padne jméno princezny Sissi. O jejím mimořádném talentu v jízdě na koni, to i v dámském sedle – jedna holčička si ho hnedle ozkusí. O její kráse. O její obsesy s vypadanými vlasy, že za každý jeden byla služka trestána a že si je proto začala schovávat pod sukni a tak podobně. Skončili jsme v zámecké kapli.
Historie
Druhý okruh byl přes genealogii místních koní, historii, závody. A pak nám paní ukázala spoustu různých honosných postrojů, spřežení, kočárů. On ten kladrubský kůň je totiž hlavně šesti a osmispřežím reprezentativním. Pro panovníky, církev, každý účel má samo sebou jiné normy ornamentů, látek a materiálů, barev.
Je zde i zrestaurovaný zlatý arcibiskubský kolosální kočár s lemováním z drahých kamenů a vůbec. Kolik ten má tun mi přišlo tak ohromné, až mi to vypadlo. Nakonec nezapomněla oficiálně pozdravit dědu jako starého absolventa před nastoupeným družstvem a zmínila, jak se postavil na hlavu poměr dívek k chlapům na učení (dříve spousty hochů, dnes všeho všudy dva). Nejvíc si děda popovídal na prohlídce stájí. Starý pán, znal mnoho z jeho spolužáků – „A toho pamatujete? Dělal, dělal. Byl pak hluchej, tak ho vyhodili.“ – a padlo i pár slov úcty k majitelům od obou. Na něm byla vidět síla této prohlídky.
Kde jinde koukáme na artefakty a pečeti minulosti, tady jsme v místě se zaběhlým režimem. Koně se běží pást. Hřebci se ve stájích bouřlivě rozohní, když se vyhání klisny. Kolem nás prochází usměvaví koňáci (kolik z nich stále studenti…). Jednoduše to tu žije. A pánův výklad byl tak pozvánkou, vhledem do toho, co tak noblesní institut vlastně je. Přes praktické věci jako značkování, materiální jako sucho a nedostatek žrádla, opět zopakování lekce historie a nakonec spousty věcí, které pamatuje. Takovou třešničkou byla návštěva dánského prince, který si na svůj dvůr koně pořídil. Pán nám popisoval, jak nepředstavitelně dlouhé bylo spřežení přes celý dvůr „a až za bránu“, mělo čtyřicet metrů. Jako památka po princi zůstal darovaný lustr, který visí v jedné ze stájí a jak vidíte z fotky, je to dost surreální výjev.
Dědu jsem ještě neviděl tak dojatého a Kladrubský národní hřebčín musím nejvřeleji doporučit.
Více: https://www.nhkladruby.cz/
Přidat komentář