Přes ledovcovou morénu do Dragnag
Stávání je dnes na pohodu, nikam nespěcháme, máme před s sebou jen 3 hodinovou prochajdu přes nejdelší ledovcovou morénu, která má 70 km. My ji ale překračujeme jen na šířku, ne po celé délce, tak to tak náročné nebude. Honza se probouzí s velkou nevolností. Za to mě už je dneska hej a těším se na krásný a pohodový den. Honza dostává k snídani hydrolát, takovej strašně hnusnej pomerančovej prášek smíchaný s vodou a velmi intenzivní chutí. S velkou nechutí to teda do sebe kopne a neskutečně se u toho ksichtí.
My se s Dawou celkem bavíme. Ale dodá mu to do těla potřebné tekutiny a mělo by se mu brzy udělat líp. Uznává, že to včera fakt přepísknul a tak mu je prostě blbě. Ale za to mě už je skvěle, uf mám to za sebou.
Pomalu opouštíme Gokyo a kluci nepálský už nechodí napřed, ale s námi, už jsme prostě taková povedená rodinka. Honza trpí jak pes a já mu úplně rozumím, naštěstí se mu nemotá palice, ale zase je to chlap, takže i rýmička ho přeci zabije. Obdivně mi dává najevo, že jsem teda fakt hustá, že jsem to před dvěma dny tak zvládla, že by to asi v tomhle stavu nedal. Dnes nikam nespěcháme, a tak fotíme, cestou zevlíme, svačíme a prostě se dobře bavíme. Teda až na Honzu.
Hazard a první sníh
Brzy docházíme do vesnice Dragnag 4 700 m v údolí Khumbu, která se schovává pod dalším sedlem. Je ještě brzy a nás čeká ještě celé odpoledne čekání. Tak co budeme dělat ? Jasně vytahujeme karty. Vypadá to, že bavíme všechny okolo, a nakonec i malý nepálský syn majitelky lodge chce hrát s námi. Je to celkem sranda, od maminky vždycky vysomruje nějakou tu rupku a se mnou je všechny prohraje.
Ale je to zábava, on se u toho učí počítat, já teda nepálsky taky do deseti a už to dávám bravůrně. Je roztomilej jak vždycky vyloví z kapsy tu ruličku s penězi. A takhle je to celé odpoledne a chlapec stále prohrává. Ale naše dorozumívací schopnost je celkem zábavná a všichni okolo se nám smějí. No, po nějaké době už mu mamka nechce dát ani floka a tak všichni už to naše vysokohorské gamblerství raději jen pozorují. Venku začíná sněžit. A sakra, to není dobrá zpráva, když nás zítra čeká přechod dalšího vysokohorského sedla. Je to náš první nepálský sníh tak ho jdeme přivítat. Dawa nás uklidňuje, že do rána tenhle sníh zmizí a nemáme se čeho obávat.
Nosiče nedáme
Objevuje se i naše kamarádka z Kanady, která jde sólo a ještě dva nepálský turisti. Kanaďanka přiznává, že další sedlo sama nezvládne a potřebuje nosiče. Ale kde ho tady vzít? Ti dva nepálští turisti jsou na tom stejně, a tak se domlouvají, že by si sehnali jednoho společného a podělili se o náklady. Zkouší to na naše nepálský kluky, uplatit je, ať vezmou věci ještě jim. Není mi to úplně příjemné, že to řeší za našimi zády. Dawovi se to taky nelíbí a vysvětluje klukům, že zakázat jim to nemůže, ale že to není dobrý nápad a měli by se na to vykašlat, sami toho mají dost a nikdo neví jak nám další sedlo půjde a bude lepší, když budou k dispozici pouze nám. Já navrhuji, že jim zaplatím klidně víc, ale ať se na to vykašlou.
Kluci nakonec neváhají a uznávají, že je to všechno blbost a budou to prostě jen naši kluci nepálský, žádný zbytečný rizika jim za to prej nestojí. Uf, docela jsem si oddechla. Tady je vidět, co může způsobit sólo cestování, že to prostě není sranda a každej by měl hodně zvážit, zda se do něčeho takového vůbec pouštět. Partička nakonec sežene pomoc u jiné skupiny a všichni jsou spokojení. Dáváme večeři, Dhal Batu už jsme celkem přejedeni a tak zkoušíme jiné věci. Snad jedinou dobrou polévku plnou zeleniny sherpa stew, opečené brambory se sýrem a těstoviny se zeleninou. Pak jdeme brzy spát, stejně jako každý den, zítra bude zase extrémně náročnej. Tak snad si tohle sedlo pořádně užiju.
Ač je Dragnag v odlehlé části, nabízí základní čajovny a chaty pro turisty.
Foto Jan vrzal
1
Přidat komentář