Dingboche
Dnes vstáváme ve 4 ráno a bez snídaně vyrážíme na lehko na slavný Kala Patthar 5664 m, odkud je úžasný výhled na další vrcholy včetně Everestu. Východ slunce přímo nad Everestem je zážitek, a teď na jaře je to lepší než západ slunce, které zas Everest nádherně nasvítí. Jenže odpoledne bývá zataženo, a tak je tato varianta asi lepší na podzim. Cesta stoupá a výšku nabíráme celkem rychle.
Gorak Shep se zdá pod námi tak malinký. Je celkem zima a jsem zadýchaná. Honza bere stativ a zůstává někde na cestě, že bude fotit, sebou má i klíče od pokoje. Já s Dawou pomalu stoupáme výš a výš. Mně se začínají honit střeva a vím, že jsem nechala dole toaleťák.. Dawa bohužel taky žádný nemá, což vím od prvních kroků, jelikož si ho chtěl ode mě půjčit na smrkání už dole. Prekérka. Vše se mi honí hlavou a upřímně ten Everest, co se nad našimi hlavami začíná objevovat, je mi úplně ukradenej.
Dawa to ještě úplně nechápe a tak vymýšlí foto pózy a tak, a pořád stoupáme dál. Když se rozhlédnu kolem a kolem, opravdu nevím, co dělat, kolem je spousta lidí a tenhle kopec je ještě ke všemu úplně holý! Fakt průser! S utrpením pomalu stoupám za ním vzhůru a cítím, že to takhle už dlouho nevydržím. Volám na Dawu jak ještě chce jít daleko, když říkal, že nad view pointem už nic lepšího stejně neuvidíme a za pár dní nás čeká šestitisícovka, takže výškové metry po dvou týdnech v horách taky sbírat nemusíme.. Nechápavě na mě kouká, že přeci mě nikam nenutí a nahoru jde jen a jen kvůli mně. Můžeme jít kamkoliv budu chtít. S úlevou mu vysvětluji, že musím okamžitě dolů. Dolů skoro běžím. Honza nám zatím zmizel někde za obzorem i s klíčema od pokoje a já přeci nutné potřebuju ten papír. Dawa za nim někam běží a já letím dolů, že si hold v kuchyni koupím nový, bude to asi nejdražší toaleťák v životě, ale to je mi jedno.
Konečně jsem dole. Vstoupím do kuchyně a jsem v šoku. Je ještě tak brzo, že tu nikdo není a všichni ještě spí. Sedám na židli se slzami očích. Tentokrát to nejsou slzy štěstí, jako několik posledních dnů z té krásy, ale slzy zoufalství. Zoufale čekám až bude nějaká šance získat papír. Ještě to musím chvilku vydržet. Naštěsti se v kuchyni objevuje nějaký cizí gajdík tak hned vyskočim a žadám ho pomoc. Směje se a okamžitě přichází s celou roli toaletního papíru. Konečně. Jsem asi nejšťastnější člověk na světě a na Kala Pathar asi jen tak nezapomenu. I když jsem nebyla až na vrcholu vůbec mi to nevadí, moje vzpomínky jsou mnoho intenzivnější.
Pomník všem zahynulým horolezcům v sedle Thog La
Po snídani se balíme a trochu měníme původní plán. Dawa navrhuje vynechat třetí sedlo Kongma La a jít přímo do Chukungu, abychom měli dostatek sil na výstup na Island Peak. Vyrazíme přes Lobuche až do Dingboche, zde přespíme a další den dorazíme do Chukungu . Sedlo tak krásně obejdeme. Cestou potkáváme první českou skupinu asi 12 lidi, kteří to vše mají teprve před sebou. Velká část skupiny to ale už musela kvůli výškové nemoci otočit.
Jdeme přes pomník všem zahynulych horolezců v sedle Thog La. Prohlížíme si pomníčky, sledujeme vlající praporky a čteme si o osudech milovníků hor. Teď jsme na opravdové dálnici lidí, je jich tu kotel. Pokračujeme do Thukla na oběd. Nějaká Indka dostává talíř s hranolky a nám se sbíhaji sliny. Moje předsevzetí, že budu jíst jen lokální stravu, okamžitě vytěsňuju z hlavy a dávám si je taky. Pod námi se objevuje v údolí vesnička Periche, přes kterou přichází spousta lidí jdoucích k Everestu, my ale odbočujeme doleva a po vrstevnici pokračujeme dál.
Dinboche
Pak už nás čeká jen 2 hodinové klesání do Dingboche. Začíná se zatahovat a sněžit. Nasazujeme autopilota a valíme rychle dolů. Cesta mi přijde nekonečná, ale tělu se ten sestup moc líbí. Už zase tu není ani živáčka, klid a padající sníh. Potkáváme tradiční kamenný pastevecký příbytek, který je jak z jiného století. Krása. Nabíráme sílu do našich těl ani nevíme jak. Konečně vidíme horizont s modlitebničkami, pod námi v údolí Imja Khola se rozléhá velká vesnice Dingboche 4300 m. n. m a konečně jsme tam. V dálce se tyčí Island Peak 6189 m neboli Imja Tse.
Odsus vypadá obrovský. Cože, tamhle bychom jako měli za pár dní vylézt? Nepředstavitelné. Po mnoha dnech jsme slezli pod 5000 a tělo muže trochu zregenerovat. Ubytujeme se v hotelu Chomolungma, je to tu moc útulné. Dokonce některé pokoje mají i svůj vlastní toaletu, ale to není náš případ. Zdi jsou tu jen z papundeklu a ten někdo, kdo bydlí hned za zdí, si pouští tak hlasitě nějakej kreslenej seriál plný prapodivných zvuků, že je to teda mega protivný. Jdeme se projít vesnicí a sehnat Dawovi oblíbené Pringles s příchutí barbeque. V jednom obchůdku nás zastavuje týpek a mluví česky. Ahoj, já jsem Libor. Má v plánu s kamarádem za pár dní vylézt na Ama Dablam. Prohodíme pár slov s rodákem a vracíme se na hotel.
Honza si dává vege burger, je dokonalý. Já se vracím k tradiční stravě a dávám si rýži.U večeře potkáváme další českou rodinku a dostáváme kolečko Uheráku, to je ale svátek. Ještě dostáváme čabajku na cestu, to ale Honzovi zatajím a nechám mu to po výstupu na vrchol Island Peaku za odměnu. Když si sundám ponožky, opravdu skvělé Bridgedale, mám úplně růžové nohy, bohužel jsem je před cestou nestihla vyprat. No nic, za pár dní se konečně dostanu do sprchy, a všechno to smeju. Zítra nás zas čeká pohodička a relativně nenáročný den.
foto: Jan Vrzal
Přidat komentář