Budíky nastavujeme na půlnoc
Ráno si dáváme vydatnou snídani. S Mingmou máme venku sraz v 8.30. Venku je bílo, všude pocukrováno čerstvým sněhem. Dawa teď není náš guide a bude prej vše jen pozorovat z povzdálí, ale zodpovědnost za nás už přebírá Mingma. Čekáme venku už asi půl hodinky a Mingma nikde, zase je nespolehlivej. Dawa už toho má plný zuby a rozhoduje, že půjdeme pomalu směr bejz, on nás prej Mingma cestou dožene. Pomalu se vydáváme na cestu. Přes noc slušně nasněžilo, což není v tomto období úplně běžné, takže cesta a samotný výstup bude výživnej a možná i nemožnej. Ach jo. Aspoň to máme pestrý.
Myslela jsem, že je to do bejzu 5100 m n.m. cca 3 hodinky na pohodu, ale zase pořád stoupáme snad celých 5 hodin. Honzovi je trochu zle a chce to rovnou otočit. No, myslím, že se toho výstupu celkem bojí. Jako neříkám, že jsem úplně v klidu, ale moje povaha mi nedovoluje to vzdát bez boje. Uklidňuju sebe i jeho, že se holt když tak můžeme vždycky otočit.
Domlouvám mu, ať se hned nevzdává, uvidí se v basu jestli mu bude lépe. A když už nic jiného, tak ať si aspoň užijeme tu bejzovou atmošku. Chandra zase blbne a zkouší Honzu nosit, vždyť je to přeci nosič a Honzovi se nechce chodit. Je neuvěřitelné, jak takové drobné nepálské tělíčko, hodí na záda 100kiloveho chlapa a jde. Ne, nebojte nejsme sadisti bylo to jen pro srandu a jen na pár metrů.
Konečně v dálce vidím base camp a popravdě trochu se mi z toho stáhnul žaludek. Jsem celkem unavená. Neumím si představit, že dnes o půlnoci mám vylézt na Island peak. V basu dostáváme stan a Honzovi není stále dobře tak jde spát. Stan je naprosto luxusní a velký, krásně si v něm stoupneme. Na zemi na nás čekají luxusní matrace skoro jak někde v hotýlku. Já sedím v jídelním stanu a pozoruju nadupané chlapíky, co právě slezli dolů a jsou úplně vyšťavený. Takže tihle namakanci jsou úplně na maděry. Jak budu zítra vypadat já, vždyť jsem proti nim úplnej slaboch, kterej posledních x měsíců musel vynechat všechny tréninky kvůli chatrnému zdraví. Jídla se ani nedotkli a jen tupě zírají před sebe. Tak tohle bude asi opravdu mazec. Dostávám špagety s kečupem a se sýrem a jako jediná si to jídlo zatím užívám. Když všichni odejdou, jdu prozkoumat okolí. Stále čekáme na Migmu, až sem za námi přijde z Chukungu, pořád tu není. Ještě musíme vyzkoušet vybavení na technickou část výstupu abychom natrénovali použití veškerého horolezeckeho materiálu.
Mingma stále nikde, a tak se ptám Dawy, kudy že se to poplazíme nahoru? Bere mě na průzkum terénu. Je třeba obejít horu asi 20minut chůze a tady to peklo začíná. Ještě se kochám nádherným pohledem na ledovcové jezero, které je údajně nejnebezpečnějším v Nepálu. Všichni se bojí zvyšování jeho hladiny kvůli odpadáváni ker z ledovce. Jakmile praskne hráz bude to mít katastrofální důsledky pro všechny okolní vesnice. Obrovské množství lidí přijde o své domovy a nejspíš i o své životy. Žádný evakuační plán zde neexistuje. Nejsou tu na to finance, jako u nás v Evropě.
Nad jezerem mi Dawa ještě ukazuje krásné skoro šestitisícové sedlo, které je technicky náročné Amphu Laptsa. Vede tudy i slavná Great Himalaya trail směrem na Makalu. Díky letošní nevídané náloži sněhu, je toto sedlo posledních 20 dní zavřené. Sedíme na okraji a pozorujeme další partičku horolezců jak pomalu sestupují dolu. Tohle bude teda náročnej kopec. Po návratu se konečně objevuje Mingma a připravuje lano, abychom začli trénovat použití jumaru a slaňování přes osmu a samozřejmě bezpečné přepnutí na kotvících bodech a na vrcholu. Vše jde hladce a za chvilku máme hotovo. Zjišťuju, že jsou mé ruce dost slabé, to bude teda opravdu nezapomenutelná dřina. Honza jde zase odpočívat a mně se nechce sedět samotné v jídelním stanu tak jdu omrknout kuchyň. Tady je aspoň trochu živo. Naši skvělí nosiči dostali za úkol donést vodu, která je tu vzácná a musí se pro ni jít cca 2 hodiny. Na oplátku dostávají lůžka ve stanu a nemusí se trmácet zas do Chukungu a zpět. Každej má přinést cca 30l vody. Pozoruju kuchaře, jak tu vaří v nuzných podmínkách na třech vařičích a jsem fascinována jak je tu neuvěřitelně čisté, všude dokonalý pořádek a jídlo doslova kouzlí před očima. Jen tu být je velkej zážitek.
Kolem šesté dostáváme večeři. Protože jsme v bejzu dnes úplně sami, zůstáváme s personálem v kuchyni. Je zde tepleji a živo. Je tu naše celá 5 členná parta, Mingma, kuchař pomocný kuchař a ještě asi dva další Nepálci. To je mazec celej bejz je jenom náš. Normálně je zde každý den cca 70 pokusů o výstup, ale vypadá to, že turistická díra nás pronásleduje už od bejzu pod Everestem a čerstvý sníh asi spousty lidí taky odradil. Prej tohle není úplně běžné. Vlastně je to takové smutné, jak jsme tu sami a všude okolo jen prázdné stany. Zase k výstupu ideál, nikdo na nás shora nebude házet šutry a cesta tak bude mnohem bezpečnější. Kuchař nám uvařil parádní Dhal bát s nasekaným kuřetem. Vůbec nemáme chuť k jídlu, na dhal bát už vůbec ne a ještě k tomu po 14 dnech maso. Jako trvá to do sebe to jídlo nasoukat. Ještě dostáváme mističku popkornu a čaj. Jíme, čeká nás náročná noc a jak se říká „Dhal bát power24hour“… skoro celé to sníme. Honzovi už je líp, tak souhlasí, že se o výstup taky pokusí. Okolo 18h se odebíráme do stanu. Budíky máme nastavené na půlnoc. Takže dobrou.
Asi za dvě hodiny slyším Honzu jak se drápe ze stanu ven, hrozně nerada se zvedám. Taky musím jít teď na záchod. Je to to poslední, co se mi chce, vylézt do toho ukrutného mrazu. Když musíš tak musíš, jinak se asi pořádně nevyspim.
Nepál 16 Přípravy na Island Peak
Foto Jan Vrzal
Přidat komentář