Nepál 18 duben 2023 - Hurá na vrchol Island Peak

Předčasný sestup

Budík zvoní přesně o půlnoci. Věci máme všechny nachystaný. Mobil se mi v té zimě moc nedobil a to jsem ho měla ve spacáku i s powerbankou. Neochotně vstávám. Venku mrzne, je úplně jasná obloha a my jdeme snídat. Na výběr je kaše nebo kaše. Volíme tedy kaši a ještě dostáváme balíček dobrot na cestu. Jsou tam: Cola, bonbon, mix oříšků a sušené ovoce. Nasoukáme do sebe snídani a kolem jedné ráno nedočkavě vyrážíme na cestu.

Mám úplně sevřenej žaludek, vůbec netuším, co mě tam nahoře dneska čeká. V dálce se míhají tři světýlka, vypadá to, že někdo vyrazil rovnou z Chukungu směr vrchol. Takže nakonec máme kopec jen v 6 lidech celý pro sebe. Nad hlavami nám září miliony hvězd. Všude je ticho, slyšíme jen křupat sníh pod nohama a vlastní neutišitelně náročný dech. Přeci jen jsme pořád v 5 200 m. n. m. a dnes nás čeká skoro 1000 výškových metru na vrchol Island Peaku. Obejdeme horu stejně jako včera s Dawou. Na rozdíl od Honzy jsem tenhle kousek už šla. Sranda je, že se člověk zadejchá i když jde na záchod natož dupat do kopce.

Pak už začneme neúprosně stoupat na horu. První část je po kamzičí stezce prudce nahoru, a tak docela rychle nabíráme výšku. Suťové kameny díky sněhu ještě víc kloužou a je mi čím dál víc jasný, že tenhle kopec opravdu nebude zadarmo. Stoupání je nekonečné. Pomalu začínají mizet hvězdy. Stále stoupáme a před rozedněním je čím dál větší zima. Každou chvilku zastavujeme abychom trochu nabrali dech a napili se čaje. Terén se začíná měnit ve skálu a musíme prostoupit několik malých kuluárků. Není to samozřejmě opravdové skalní lezení, ale po čtyřech jdeme. Vše je pokryté ranní jinovatkou a strašně to klouže. Na pár místech máme připravené pomocné lano, ale i tak to strašně klouže a musíme dávat sakra pozor na každý krok. Před rozedněním už je opravdu zima a není lehké se zahřát vlastně ani do toho kopce. Terén se zase mění v suť, v dálce už vidíme začátek ledovce.

první sluneční paprsky nad Island Peakem

Stále nám chybí tak 200 výškových metrů, na vrchol to může být ještě tak 3 až 4 hodinky. Nedočkavě vyhlížím první sluneční paprsky a nemůžu se dočkat až postupně rozehřejou moje zmrzlé tělo. Honzovi začíná být špatně, přiznává, že už i zvracel a nechce už ve výstupu pokračovat. Navrhuje, že tu na nás počká, ať jdeme bez něj klidně dál. Nemůžeme ho tu přeci nechat na x hodin samotného ve skoro 6tisících, aby tu jen tak sám seděl a čekal. I když moje tělo i mysl může zatím ještě v klidu pokračovat dál s Migmou volíme společný sestup. Přeci jsme se tak domluvili už při plánování celého výletu, že holt když to jeden z nás nezvládne, jde se prostě dolů. Migma ještě navrhuje nechat tu batohy a vystoupat pár metru výš odkud je krásnej výhled na okolní vrcholky, které bude postupně ranní slunce brzy zalívat svým zlatým závojem. Ničeho nelitujeme.

Výhled je dech beroucí, a i když jsme nevylezli až na vrchol, za výšku 5730 m se nemusíme stydět. Tenhle východ slunce už nikdy nezapomenu, je to prostě nádhera. Dali jsme do toho vše, ale tělo si řeklo dost a zde si s ním nemůžeme zahrávat, je třeba to respektovat. Samozřejmě mě to mrzí. Moc by mě zajímalo, co by mi ještě všechno dovolilo tělo moje, ale teď už o tom můžu jen spekulovat.

Už teď je mi jasné, že se do Nepálu vrátím, zaryl se mi až moc hluboko do srdce. Zdraví a bezpečnost jsou ale na prvním místě. A my ještě nemáme vyhráno. Po 6h značného stoupání musíme zase dolů a to ještě nějakou sílu stojí. Je ještě brzo a jinovatka nestihla slunečními paprsky roztát a dolů to bude pěkně klouzat. Jdeme pomalu a opatrně. I cesta dolu s unaveným tělem působí nebezpečné. Po pár hodinách jsme zase dole a těsně před bejzem potkáváme Chandru. Tak rada vidím jeho usměvavý vítající obličej.

Všechen stres je pryč, jsme doma v bejzu v bezpečí. Chandra byl tak hodný, že nám šel nahoru naproti, aby nám na cestu dolů dodal energii a pozitivní silu. Vyrazil za námi s termoskou, teplým džusem a jačím sýrem. To byla taková dobrota, i když jsme ji nejedli nikde v kopci, ale trapně 2 metry za bejzem. I tak to bodlo a chutnalo jako nikdy. Je radost mít takhle zlatý nosiče a my si jich neskutečné vážíme. Celý trek nám dělají úžasnou společnost a pomůžou s každou maličkostí. I když to vůbec není náplní jejich práce. Víta nás Dawa a my se sklopenými hlavami jen kroutíme hlavou, že to prostě nevyšlo. Dawa nás utěšuje, že hora tam zůstane a i neúspěch je jen cesta k úspěchu. Tak se sem budeme muset jednou vrátit. Teď se nedočkavě vrháme do našich milovaných spacaků Patizon. Slunce se už opírá do stanů. V krásném teple na dvě hodiny usínáme, den nám totiž teprve znovu začíná.

V 11 hodin nás Dawa budí na lehký oběd. Jak nám se ale nechce. Nedá se nic dělat, před námi je ještě celkem dlouhá 10km cesta rovnou do Dingboche, kde se máme sejít s Honzovým kámošem Romanem, který je na cestě do EBC. Kluci ještě zaběhli jedno kolečko pro vzdálenou vodu. Loučíme se s Mingmou, který už netrpělivě čeká na dalšího klienta. Dnes v noci jde nahoru zas.Ta představa mi přijde úplně šílená a jsem moc ráda, že mě se to netýká. Jak mi byl ze začátku nesympatický, nakonec byl vlastně fajn. Na hoře byl jen tuhle sezónu už asi 20 x a jinak tak 200 nebo 300 krát. Vyprávěl, že bývá každoročně členem fixačního týmu na Everest, ale letos se mu nechtělo. Jak je za to teď rád, po tom se se tam letos urval serak a tři jeho kamarádi zahynuli. Prej zlatej Island peak. Loučíme se s výbornými kuchaři a necháváme pěkné zasloužené dýško: Migma má smůlu, dýško, které se dává za úspěšný výstup na vrchol ho s námi bohužel mine. Vyrážíme na cestu. Cesta je dlouhá, naštěstí až na pár kopečků nahoru celkem z kopce do Dingboche to máme cca 1500 vyškových metrů dolu i s dnešním sestupem z na Island peak.

Cestou se ještě stavujeme v Chukungu vrátit půjčené vybavení. Všude se musíme pochlubit o našem neúspěchu.

Po x hodinách nekonečné chůze jsme zpět v Dingboche, kde už na nás čeká Roman s Kristynou a neskutečně sympatickým guidem Horizonem, který se pořád směje od ucha k uchu. Uděláme si pěkný večer. Konečně končí vege strava i abstinence alkoholu. Dokonce nám dnes Dawa dovolil burger z yaka a to byla mňamka. Večer posedíme, pokecáme a jdeme se připravit na zítřejší další dlouhý den. Dawa rozhodl, že půjdeme rovnou do Namche Bazaaru a tam zapaříme v našem oblíbeném lokálním podniku. Místní momo knedlicky jsou totiž nezapomenutelný.