A je to tady! Konečně! V Praze je hrozně, a tak s Ifčou vyrážíme do hor. V 9 hod nabírám Ifču před barákem a míříme směr Plzeň. Tentokrát jsme zvolily jako vhodnější variantu vlastní dopravu. Jedeme do Otztalských Alp, konkrétně do městečka Vent, ze kterého budeme vyrážet. Vzhledem k vysokým teplotám máme po cestě vytypovaných pár míst, kde se chceme vykoupat. První zastávkou je Kamenný rybník na okraji Plzně. Rašelinový rybník, obklopený borovicovým lesem. Místo, které by člověk hned vedle velice frekventované silnice rozhodně nečekal.
Jelikož jedeme autem, domluvily jsme se, že zásoby koupíme po cestě, a tak hned po koupačce jedeme do Globusu a nakupujeme nějaké jídlo (pytlíkové polévky, hostince, čokoládu, sušenky, sušené ovoce, vodu na cestu do auta,…). Jediné, co jsem udělala dopředu, je sušené maso a svačinu na cestu. V Globusu mají dobrou cenu nafty, a tak ještě tankuji plnou nádrž. Svačíme toust a pokračujeme dál směrem na Rozvadov.
Celkem nás překvapuje, jak rychle jsme na hranicích. Na Rozvadově klasicky stavíme v mekáči a pak už frčíme dál přes Mnichov. V Mnichově jsme omylem sjely dřívějším sjezdem, a tak chvilku bloudíme, ale díky této zajížďce ještě stavíme v obchodě a dokupujeme malou Niveu, kterou jsme zapomněly. Na silnici je asi 100 stupňů, v mém autě není klimatizace a nejde otevřít jedno okýnko….
Starnberger See
Chtěly jsme už jet bez zastávky, ale prostě nám to nedalo, a tak ještě rychle sjíždíme k Starnberger See, kde platíme 2 eura za parkoviště a jdeme se rychle smočit na malinkou „plážičku“ (je zde zákaz koupaní mimo placená střediska, ale místní se tu koupou, tak se koupem taky!
Rozloha jezera je 56,4 km2 a je druhým největším jezerem v Bavorsku po jezeře Chiemsee. Délka jezera je 20,2 km a maximální šířka 4,7 km. Nejnižší bod je mezi Allmannshausenem a Garatshausenem 127,8 metrů.
Kromě pár míst, kde se silnice opravuje a zužuje do jednoho pruhu, cesta ubíhá překvapivě bez komplikací. Za Garmish-Partenkirchenem pak musíme jet trošku oklikou, protože se nám kvůli pár kilometrům nechce kupovat rakouská dálniční známka. Jedeme tedy po silnici 171 přes menší městečka a pak odbočujeme na kruháči na Solden. Po cestě ještě jednou tankujeme, kupujeme džus a Ifča si dává kafíčko a koláč, který nám na cestu upekla mamka. Ze Soldenu už nás pak čeká jen prudké stoupání nahoru do údolí. Čím jsme výš, tím je řeka, podél které už nějakou dobu jedeme, rozvodněnější a divočejší.
Vent
Do Ventu (1890 m.nm.) přijíždíme kolem 20:30. Dlouho hledáme parkování. Všude totiž sice píšou, kolik máme zaplatit za den, ale nikde není nikdo, komu bychom mohly ty peníze dát. Nakonec se jde Ifča zeptat do jedné z chat, kde nám radí, že za parkovištěm, které patří k lanovce, hned vedle kapličky můžeme dokonce parkovat zadarmo. Padá tma a my konečně parkujeme. S čelovkama přehazujeme věci a balíme batohy.
Otztalské Alpy
Ve 21:30 konečně vyrážíme! Míříme nahoru údolím směrem k Martin-Busch Hutte, kde jsme chtěly podle původního plánu přespat. Moje čelovka skoro vůbec nesvítí, a tak jdeme jen s jedním světlem. Obloha je ale celkem jasná, a tak nám na cestu trošku svítí i hvězdy. Za obrysy hor ke kterým se přibližujeme se pěkně blýská. Po náročné cestě autem začínáme být unavené a bojíme se, že přijde bouřka, a tak se snažíme po cestě najít vhodné místo pro bivak. Další novinkou našeho výletu je, že jsme nechtěly tahat stan, a tak jsme si vzaly jen plachtu. Kromě toho, že by tedy hledané místo nemělo být úplně ve svahu, musíme najít i něco, za co plachtu přichytíme a kde budeme dobře schované před případným deštěm. Prvním, vhodně vypadajícím místem byl pomníček, který byl postaven pro jednoho ze zde zahynulých horalů. Tam se nám opravdu moc spát nechce, a tak pokračujeme dál. Slyšíme jak někde kousek pod námi burcuje divoká voda o kameny. Přecházíme první lávku. Po tmě je to musím říct dost zvláštní pocit. Pokračujeme po druhé straně když vedle nás vidíme další lávku. Lávka je ale poničená a uprostřed leží obrovský balvan. Trošku jsem při tomhle pohledu znervózněla, ale po chvilce zjišťujeme, že tudy nejspíše vedla stará cesta, a tak pokračujeme dál. Při dalším přechodu lávky zpátky na pravou stranu údolí, jsem ještě více nejistá. Hluboko pode mnou slyším divokou vodu a vzpomínka na obrovský balvan na předešlé lávce mě rozhodně neuklidňuje. Naštěstí se zdá, že je lávka opravdu pevná a na druhou stranu se dostáváme bez problému.
Bouřka a bivak
Stále nemůžeme najít vhodné místo pro bivak. Čas už se blíží k půlnoci a vysoko nad námi stále vidíme blesky. Asi v půl 12. narážíme na kamennou „chatičku“. Zkoušíme první dveře, druhé dveře,… Obojí zamčené. Chata vypadá staře a nepoužívaně. Úplně na konci jsou ještě malá dřevěná vrátka, zatížená pouze kamenem. Odvalujeme kámen a objevujeme sice malinký, ale celkem útulný prostor. Házíme dovnitř věci, připravujeme spaní a nabalujeme se do teplého oblečení.
V klidu pak popíjíme teplý čaj, dojídáme zbytek rozmačkaného koláče a kocháme se nádhernou hvězdnou oblohou. Usínáme kolem půlnoci s budíkem nastaveným na 6:30.
Přidat komentář