Zvoní budík. Ještě chvilku se válíme a pak pomalu vylézáme z pelechu. Snídáme bagety, které nám zbyly z předešlého dne, dopíjíme džus a k tomu teplý čaj. Kolem nás už začínají stoupat turisti mířící nahoru. Balíme a vyrážíme. Slunce začíná osvěcovat vrcholky hor a pomalu se nám odkrývá okolní krajina. Ještě včera jsme se pekly v autě na dálnici a teď jsme tady. Paráda!
Martin-Busch Hutte
U Martin-Busch Hutte (2501 m.n.m) dobíráme vodu a dáváme si krátkou pauzičku. Původní plán bylo vyšlápnout na Hintere Schwarze, ale nakonec měníme cíl a míříme na Similaun (3 603 m.n.m.), která je hned vedle a nachází se na hranici Rakouska s Itálií. Nad chatou nás čeká celkem prudké stoupání. Jde se nám těžko a jsme rychle zadýchané. Na hřebínku Marzellkamm si dáváme pauzičku a kocháme se výhledy na okolní ledovce. Studujeme mapu kudy přes ledovec a pak pokračujeme dál po skalisku. Míjíme ovce, kterým evidentně výška a lámavé skály nedělají žádné starosti.
Ledovec
Za chvilku se ocitáme na okraji ledovce. Ifča mi dává rychlé školení: „No prostě choď spíš tady po těch tmavých flecích, tam kde je led. Když šlápneš na ty sněhový pole tam by ses mohla propadnout, ale neboj já tě když tak vytáhnu. Takhle se dělá prusík, přes ten si když tak vylezeš, cepín do ruky ke svahu, nandej mačky a jdeme!“ Utahujeme sedáky, nandáváme mačky, helmy, navazujeme se na 30 m lano a jsme připravené! Míjíme první skupinku 3 chlapů.
Ptáme se na cestu, loučíme se a vyrážíme. Traversujeme přes ledovec až k viditelně vyšlapané cestičce ve sněhu, která vede od Similiaun hutte až na vrchol Similiaun. Nedaleko této chaty byl v roce 1991 nalezen Eismann Otzi. Mých prvních pár kroků po ledovci je velice nejistých, bojím se, že se při každém kroku propadnu a vůbec nevím kam mám šlapat. Míjíme pár menších trhlinek a Ifča mě ujišťuje, že je to opravdu úplně v pohodě a že se nemusím bát. Na nacvičení je to prý úplně parádní ledovec. Po několika minutách opravdu vnímám pevný led pod nohama a jsem trochu klidnější.
Na vrchol Similaun
Máme těžké batohy a jsme celkem unavené, a tak necháváme věci na sněhové pěšině a k vrcholu stoupáme jen s jištěním, vodou a foťákem. Stoupáme sněhem k hřebeni. Poslední část je opět spíše na lezení, než na mačky, a tak sedáky, cepíny, mačky a lano necháváme pod vrcholem a nahoru jdeme úplně na lehko. Počasí je parádní a výhled z vrcholu je neuvěřitelný! Struktury, které hory a ledovce vytváří jsou opravdu neskutečné. Nevíme, kam se dívat dřív, všemi směry je to prostě nádhera!
Přímo pod náma, směrem k Similaun Hutte je průzračně modré jezírko. Přemýšlíme, že až půjdeme kolem, koukneme se jestli by u něj nešel postavit bivak. Daleko pod námi ještě vidíme veliké jezero, které už patří Italské straně. Pořizujeme vrcholové fotky, při kterých trošku bojujeme s holubičkou (do příště jí musíme víc natrénovat) a pak začínáme sestupovat zpátky dolů. Dolů se jde mnohem lépe a my jsme brzy zpátky u svých batohů. Začínáme tedy sestupovat po prošlapané cestě dolů po ledovci. Zastavujeme se u jezírka, u kterého ale není moc kam bivak postavit a tak pokračujeme dál. Sundáváme mačky, odvazujeme se a chceme pokračovat dolů po suťovisku. Pak ale cestu ztrácíme a omylem jdeme doprava místo doleva.
Similaun hutte
Z dálky už vidíme Similaun Hutte, a tak prostě nějak míříme k ní. Kameny se lámou pod nohama a začíná trochu poprchávat. Sestupujeme po ledovci po celkem prudkém svahu a bez jištění. Je tu ale hodně popadaných kamenů o které se dá dobře podepřít noha. Cesta začíná být únavná ale je vidět, že nejsme jediný kdo tudy šel… Po cestě měníme plán. Jsme unavené a máme chuť na pivko. Přespíme na Similaun hutte a u pivka vymyslíme co dál…
Konečně se napojujeme na cestu a za chvilku už sedíme na terase a popíjíme radlera. Ifča se jde zeptat na ubytování. Vrací se ale s nemilou zprávou, že tahle chata není součástí Alpen vereinu a že chtějí za noc 50 euro (v ceně je večeře a snídaně). Já ale nemám moc peněz a tak navrhuji změnit plán a najít někde místo pro bivak. Ifče se za to taky nechce dávat tolik peněz, a tak promýšlíme co dál.
Déšť
Ze dvou možností vybíráme nakonec variantu vynechat přechod přes Finailspitze a Grawand a místo toho sestoupat dolů asi 800 výškových metrů k velkému jezeru do městečka Vernago, tam někde přenocovat a další den zase nastoupat zpátky někam nahoru. Místní horalové se nám snaží pomoci naplánovat lépe trasu, ale nakonec nám jen potvrzují, že volíme nejlepší variantu. Z údolí od Martin-Busch Hutte se začíná valit šedý mrak. Ptáme se na počasí a prý má pršet. Balíme tedy rychle věci a za slabého deště vyrážíme dolů. Asi po 15 minutách přichází totální průtrž. Ze shora vypadá cesta celkem příjemně. Stále míříme dolů a všude kde to vypadá nadějně, se snažíme najít nějaký úkryt nebo místo pro bivak. Bohužel ale marně. Navíc zjišťujeme, že se cesta klikatí a rozhodně je delší, než vypadala shora. Jsme unavené, promočené a začíná nám být zima. Jsme na sebe naštvané, že jsme nedaly těch blbých 50 euro. Mohly jsme být teď krásně v teplíčku. V dálce vidím velkou průrvu mezi kameny.
Ukazuji jí Ifče. Okamžitě míříme k ní! Ifča nejprve hází svůj batoh a následně zalézá do průrvy. Podávám jí můj a pak se tam také protahuji. Vypadá to, že nejsme první, kdo využil tyto kameny jako úkryt. Všude pod náma jsou kravský hovna. Skvělý, jsme ještě víc naštvaný. Navíc na nás stejně prší. Chvilku čekáme, jestli náhodou nepřestane pršet, ale stále leje. Co se dá dělat, už jsme stejně úplně mokrý, a tak pokračujeme dál dolů v naději, že nalezneme nějaký úkryt. Bahno a mokré kameny mi kloužou pod unavenýma nohama. Dalo by se říci, že už jen beznadějně klopýtáme dolů. Cesta se začíná zužovat a kolem nás se objevují první stromy. Dole už v dálce vidíme jezero a u něj chaty. Chceme dojít tam a poprosit o azyl. Klidně dáme i 100 euro, jen ať jsme v teple a v suchu!
Spaní „na hovno“
Jdu za Ifčou, už nevnímám nic okolo, dívám se jen kam šlapu a chci už být dole. V duchu si představuju jak dojdeme k nějakým milým lidem, dají nám suché oblečení, udělají teplý čaj a budeme spát hezky v teple. Déšť začíná malinko ustávat. Najednou obě vykřikujeme, protože po pravé straně vidíme přístřešek. Ifča se k němu hned rozbíhá. Za chvilku vidíme, že je to přístřešek pro krávy. „Tam budou ale všude hovna ne?“ ptám se, když vidím, kam míříme. „No a co mě je to jedno, hlavně že tam neprší!“
Bivak
Vypadá to na starý přístřešek. Ve střeše jsou díry, ale z velké části je pod ní sucho. Z krmítka na vodu si děláme poličku. Rychle se snažíme najít alespoň nějaké suché oblečení. Moc toho ale není. Rozkládáme plachtu, nafukujeme karimatky a na ně vyndáváme spacáky, které naštěstí ochránily obaly. Převlékáme se do jakžtakž suchých věcí a všechno mokré rozvěšujeme všude po sloupech. Nemáme vodu, a tak chvilku hledám nějaký zdroj. Naštěstí hned u cesty teče potůček. Vaříme čaj a pak těstoviny se sýrovou omáčkou. Déšť ustal a my jsme rády, že máme kde spát. Dojídáme teplou večeři a těšíme se, jak si sundáme promočené boty a zalezeme do spacáků. Plánujeme další den, povídáme si a pak tak nějak usínáme. V noci mě budí světlo měsíce a nějaké švitoření. Převaluji se a ještě několikrát se budím.
Přidat komentář