Cusco – Peru 9

 Cusco,už brzy Machu Picchu!

Budíček v 6 ráno. Mám fialové rty, zdá se, že se tělo špatně prokrvuje. Bude to chtít víc coca – čaje. Hned jsem si ho objednala k snídani a další šálek jsem si dala v recepci. Už jsme na cestě do Cusca. Teď zrovna projíždím městečkem Juliaca. Máme za sebou 60 km.  Hogr říkal, že je to město pašeráků.

Puka Pukara

Jdeme do muzea. Na zahradě jsou stély, nesmějí se fotit, opravdu nechápu proč, tak fotím. Hlídač se rozčiluje, dělám, že nechápu. Jedna stéla je legrační, zdá se, že jí Steven Spilberg použil k postavě E.T. Vyrábějí tady pěknou keramiku, hlavně s motivem ryb. Jen kousek odsud jsou další ruiny – Puka Pukara (Červená pevnost). Je to bývalá pevnost, která hlídala cestu do Cusca před nevítanými návštěvníky. Na domkách v okolí mají všude dva býčky, má to přinášet plodnost do domu.Ten,  kdo má mezi nimi kříž to jistí ještě jednou,  a taky je jisté, že zde žije katolík.

Oblast Stavivo

Kupuji si  obětní nůž tumi, chtějí 10 sol. To  nechci dát, je to moc, nakonec za mnou běží do autobusu a kupuji za 5 sol. Jedeme dál, teď jsme v oblasti Stavivo, je zde produkce sýrů, mléka a masa pro celé Cusco. Indiáni mléko nepili a krávy neznali. Jsme teď 244 km od Cusca. Je 11 hodin. Krajina se mění, máme pohoří po obou stranách cesty. A další kontrola policajtů. Hogár křičí: nasadit bezpečnostní pásy, to bylo hlavně pro mě, je to nepříjemné být pořád svázaná. Samozřejmě, že když se mi cesta nezdá, pás si nandám.

Před námi se zjevilo zasněžené pohoří ABRA LA RAYA 4.443 m.n.m. Opouštíme department Pumy a začíná oblast Cusca. Pramení zde dvě řeky, jedna teče do Titicaca a druhá do Cusca. Zastavujeme na nejvyšším bodě, před klesáním.  Kupuji si na tržišti deku z lamy, tedy správně z jamy. Stála mě 30 dolarů, je ale moc krásná a mám z ní velkou radost. Bude u mě v obýváku na křesle a v životě ji nepoužiji.

Virakočův chrám

Zastavili jsme se v údolí na pikniku, okolo chodilo plno malých dětí, oběd jsem jím rozdala. Hned utíkali domů. Asi se rozdělit. Jdeme se podívat na Incas´Temple. U potoků jsou indiánky a perou prádlo, jsme někde v okolí Marangani, Sicuani, Raqchi.  Pozůstatky významného archeologického komplexu, zvaného také Virakočův chrám, se nacházejí v Raqchi. Tento chrám byl pravděpodobně postaven na počest boha Virakoči. Zbytky civilních budov okolo chrámu byly původně kasárna a skladiště zásob. Impozantní je především dlouhá zeď uprostřed rovného prostoru. Je dlouhá téměř 100 metrů a 12 metrů vysoká a svou špičkou zároveň tvořila nejvyšší bod střechy. Jedné dívka z naší skupiny omdlela. Vše jsme si prohlídli, holčina se probrala a jedeme do Cusca. Venku jsem se vyfotila s „ Inckým náčelníkem“, chtěl dost zaplatit .  Musím se krčit, protože je o hlavu menší. Fotka dopadla děsně.

CUSCO

Cusco, ze kterého zbylo už jen pár památek, bylo nejslavnějším městem světa Inků. Původně to byla jen malá zemědělská vesnice, ležící v nadmořské výšce 3 090 metrů a trochu utlačená vysokými okolními horami, ale v krátké době vyrostla v hlavní město a stala se administrativním centrem celé říše. Město Cusco bylo považováno za jakýsi “pupek světa”, ke kterému vedly všechny cesty. V době španělské conquisty (dobytí) to bylo město plné náměstí, dlážděných cest, elegantních paláců a bylo vybaveno pozoruhodným systémem, který zásoboval vodou. Cusco je rozloženo mezi dvěma řekami a má tvar pumy, jednoho z totemových zvířat andských civilizací. Ve středu města bylo obřadní centrum, kde se konala shromáždění a významné rituály. Paláce Inků (vládnoucí rodina), sídla elity národa a chrámy byly seskupeny kolem dvou hlavních náměstí v samém srdci Cusca a vedly odsud čtyři silnice, které rozdělovaly inckou říši na čtyři části. Inkové byli považováni za syny a vtělení Boha slunce a Španělé jim říkali “Velké uši”, protože je měli od narození záměrně deformované jako znak urozenosti. Zápisy v kronikách udávají, že pokaždé, když na trůn nastoupil nový panovník, postavil si nový palác, který byl větší a přepychovější než ty předešlé. Z těchto staveb zbylo ovšem velmi málo. Po dobytí se v Cuscu často využívaly zbytky inckých zdí a obrovských kamenných budov, takže dodnes můžeme obdivovat stavební techniky inckého lidu. Všechny paláce a obytné budovy byly pravoúhlé nebo polygonální, vybudované z velkých přitesaných kamenných bloků, které do sebe zapadaly tak přesně, že nebylo zapotřebí žádného spojovacího materiálu. Nejnavštěvovanější je klášter Santo Domingo, jehož základy jsou pozůstatky velkolepé posvátné budovy ve středu města. Budovou byla Coricancha (význam v jazyce kečua: cori znamená zlato a kancha obehnaný zdí). Chrám, určený k uctívání všech bohů a hvězd. Chrámové zdi byly skutečně obloženy zlatou fólií a uvnitř byla zahrada plná soch, rostlin a zvířat, rovněž obložených zlatem. Tato slavná a přepychová stavba byla v roce 1534 zničena a oloupena o své poklady Pizarrovými muži.

Předměstí,  je jako všude,  špína a bordel. Ubytovali jsme se, vykoupali a šli na večeři. Hogar nám ukázal centrum, abychom se orientovali. Byla už tma. Vydám se na prohlídku pořádně až zítra. Spím u recepce, má to své výhody i nevýhody. Je to hluk, telefony, na druhou stranu káva, čaj je hned za dveřmi a kdyby volal synek, tak to je hned vedle, telefony na pokoji nefungují. Za dveřmi mám hned internet. Takže si neztěžuji. Budu tady 4 dny s pokojíčkem jen pro sebe. Na to se docela těším. 4 dny v jedné posteli a dost času na Cusco. Je tu plno muzei a kostelů, navíc bude velká slavnost Corpus Christi. Část naší skupiny odchází na túru. Dojdou k Machu Pichu. Já pojedu vláčkem. Představa, že mi někdo nosí záchod, vaří mi, uklízí po mě a nese mi batoh  se mi moc nezamlouvá.

Posvátné údolí Vale Sagrado

Pisac. Cesta přes hory trvala asi hodinu, až jsme se ocitli na druhé straně pohoří v posvátném údolí (Vale Sagrado) řeky Urubamba. Vypravujeme do hor o několik stovek metrů výše, kde se nachází neobvykle rozsáhlé ruiny starodávného města Inků. Domy a terasovitá políčka, kterými se toto naleziště proslavilo, jsou postaveny na příkrých horských svazích a spojují je úzké stezky, které se šplhají do závratných výšek. Jsou to jediné přístupové cesty, čímž byla tato místa dobře chráněna proti útočníkům. Často procházejí masivními kamennými bránami, příkrými schodišti a tunelem vytesaným do skály. Prohlídka celého komplexu zabere víc než půl dne. Areál je rozsáhlý, je zasazen do krásného horského prostředí, je tu klid, což je příjemná změna proti rušnému městskému životu, a proto nemáme důvod odtud utíkat.

Pisac

Pozůstatky Pisacu jsou považovány za jedny z nejlepších ukázek incké architektury. Udivují svým majestátem a mistrovsky zvládnutými stavebními technikami. Pisac byl postaven ve výšce 3 300 metrů nad mořem a nachází se zde velké množství teras, které se využívaly k zemědělským účelům. Stejně jako v jiných střediscích je zde velké množství budov, které mohly být použity jak k administrativním, tak vojenským účelům. Jednou z nejvýznamnějších zřícenin Pisacu je pevnost Intihuatana, která byla zasvěcena kultu slunce. Cestou nám ukázali otvory ve skále, kde Inkové pohřbívali své mrtvé. Vše je vykradené.

Zašli jsme si na oběd do vesničky Pisac. Jedli jsme v malebné hospůdce na balkoně. Oběd byl formou bufetu, ochutnala jsem od všeho trochu a šla jsem se projít po tržišti. Na náměstí roste starý strom obalený lišejníky a okolo něj je velké množství stánků s nejrůznějšími věcmi. Spousta koberců, tapisérií, svetrů a dalších výrobků z lamí vlny, různých sošek, malovaných tykví a mnoho dalších suvenýrů. Zdejší trh je vyhlášený svou kvalitou a nízkými cenami. Nic jsem si nekoupila, ale moc se mi líbila atmosféra místa.

Pevnost Ollantaytambo

Teď se chystáme na pevnost Ollantaytambo, která společně s citadelou Pisac střežila vstup do  Posvátného údolí, rozprostírající se po obou stranách řeky Vilcamota-Urubamba a patří bezesporu k největším skvostům incké architektury v celém Peru. Inkové věřili, že pozemský svět je odrazem nebeského řádu – důkazů pro to měli ve svém okolí dostatek. Tam, kde to nebylo tak zcela zřejmé, pomohla lidská ruka. Hlavní hvězdy a souhvězdí se nacházely v blízkosti Mléčné dráhy, kterou Inkové nazývali Mayu, řeka. Tato nebeská řeka měla svůj protějšek v řece Urubambě, podél níž se nacházejí významné incké lokality Pisac, Ollantaytambo a Machu Picchu. Právě údolí Urubamby bývá označováno jako“ Svaté údolí“.Řeka Urubamba  se proplétá systémem inckých teras, které se postupně zmenšují, čím jsou svahy strmější a podloží kamenitější. Město Ollantaytambo postavili Inkové jako své důležité správní centrum. Nachází se ve výšce 2800 m a bylo vstupní branou do Antisuya, amazonského správního území Incké říše. Dodnes zde nalezneme původní kamennou dlažbu a kamenné kanálky na odvod vody. Za Ollantaytambem se řeka Urubamba valí z Posvátného území subtropickou krajinou, nad kterou se tyčí vrcholky ledovce Salcantay (6271 m) a dalších horských velikánů.Ještě dávno před příchodem Inků bylo údolí domovem několika významných kultur, jmenovitě Chanapaca (800-300 př.n.l.), Qotacalla (500-900 n.l.) a Killke (900-1420 n.l.). Incké vojenské oddíly dobyly zdejší údolí v 15. století a vládly zde pak až do roku 1530, kdy se zde objevili první Španělé . Předtím se ovšem stavujeme v dětském domově, předat dárky. Tím se všechno zdrzelo. Na prohlídku ruin jsem už nešla. Zapadlo slunce, začalo se stmívat  a byla zima. Neměla jsem sebou svetr. Udělala jsem jen pár fotek ve vesnici a šla na kávu. Byl to velice dlouhý den a většina se rozhodla stejně jako já. Večer mi to bylo líto, že jsem Ollantaytambo neviděla a to proto, že jsem si přečetla v průvodci těchto par vět : jméno získalo město podle inckého generála Ollantaye, který se postavil na odpor proti Velkému Inkovi Pachacutecovi, kvůli lásce k jeho dceři, princezně Nusta Cusi Collyu.Ten byl pravděpodobně i zakladatelem města. Incká pevnost, ležící v centru tří údolí se díky své strategické obranné pozici stala jedním z posledních útočišť Inků, před dobyvačnými Španěly. Když sem v roce 1536 pod vedením Hernanda Pizarra španělští vojáci přišli, z hrůzou zjistili, že Inkové nechali tři údolí kolem pevnosti zaplavit vodou z řeky Patacancha. Inkové měli navíc velkou převahu a proto se Pizarro rozhodl pod rouškou tmy raději Ollantaytambo opustit. Nakonec se však vrátili a roku 1537 donutili Manca Inku, aby se stáhl až do údolí Vitcos a Vilcabamba a v roce 1540 se Ollantaytambo  také dostalo pod španělskou vojenskou správu.

Sacred Valley

Vyfotila jsem si sochu Manco Inca a když se zbytek lidí vrátil z prohlídky, nasedli jsme do autobusu a ubytovali se v Sacred Valley, Libertador Valle Sagrado Lodge. Jestli jsem předtím byla ohromena některými hotely, tak toto místo nemělo chybu. Už jen jak byly zařízeny pokoje, každý měl terasu a krásnou koupelnu a to jsem ještě nezmínila báječnou večeři a postel královských rozměrů. Být v Peru , spát v nádherné haciendě v Sacred Valley, asi jsem v ráji. Je to velice silný zážitek. Tedy alespoň pro mě. Peruánské Posvátné údolí Inků leží v samém centru bývalé impozantní říše Inků – kdysi největšího starověkého útvaru Jižní Ameriky. Za výjimečné postavení vděčilo pověstné úrodnosti – dodnes zde místní kečujští Indiáni pěstují nejméně dvacet druhů zemědělských plodin. S dávným rozvojem andské civilizace se postupně rodil a posiloval také mytologický význam tohoto údolí, na jehož konci leží i mysteriózní Machu Picchu.Pro místní obyvatele je celá krajina jakýmsi živým celkem. Sami sebe považují za děti Matky Země (Pachamamy) a v řadě oblastí Indiáni dodnes žijí v rovnováze a harmonii se svou živitelkou: znamená to nebrat z přírody víc, než kolik je nutné, a svým chováním, modlitbou či rituály vracet Matce Zemi sílu, kterou od ní prostřednictvím vypěstovaných plodin získávají.

Horští duchové Apu

Světu zde dodnes vládnou horští duchové apu – každá hora představuje jednoho apua. Apuové místním lidem zprostředkovávají kontakt s nadpřirozenem. „Ten vrcholek napravo je apu Areqiupa a nalevo je apu Negro,“ odpovídá s naprostou samozřejmostí domorodec, když cizinec zjišťuje názvy nedalekých vrcholů. „Jsou to bratři,“ dodává děda. Hory-apuové mají mezi sebou příbuzenské vztahy obdobné těm lidským a v andské mytologii se to jen hemží příběhy o jejich svárech, rozepřích či jiných životních epizodách. Děda si ještě něco zahuhlá pro sebe a zautomatizovaným gestem sáhne do pytlíku se sušeným listem koky. Pár lístků upustí do větru, ostatními směrem k oběma „bratrům“ naznačí rukou něco jako letmé pokřižování a strčí lístky do úst.

CUSCO

20.5. Více jak polovina lidí odjela na pěší túru na Inca trail. Naší malou skupinku odvezou do hotelu v Cuscu. Čekáme před hotelem a kocháme se nádherným pohledem na Sacred Halley, a barevnou zahradou kolem hotelu. Na túru jsem jet nechtěla, jednak už nebylo místo, ale navíc představa, že mi kuchaři vaří, nosí za mnou záchod, nosí mi baťoh, cela ta akce mi přijde dost divná. Teď budu mít pro sebe 3 dny v Cuscu, moc se těším. Město samotné stojí za prohlídku a ještě si doplatím malé výlety do okolí. Ubytovali jsme se v hotelu, kde jsme už jednou spali. Mám pokoj sama pro sebe. Konečně klid. Tři z nás jsme šli na oběd a plánovali, kam půjdeme. Vzala jsem Unu, je ji asi 70 do Inca muzea. Slíbila jsem jejímu synovi a snaše, že na ní dohlednu, po dobu co budou na túře. Unu to trochu zmohlo a tak jsme zašly na kafíčko na náměstí na jeden z mnoha krásných balkonů s vyhlídkou na náměstí a na okolní hory. Když si Una trochu odpočinula, šly jsme do dalšího muzea, tentokrát do Pre-Columbian Art Museum. Trochu nás zaskočila cena 20 solů na hlavu, ale stálo to za to.Ne jen ty sbírky, ale u budova. Pištěly jsme s Unou nad tou nádherou jak male holky. Vydržely jsme tu až do večera, tak se nám tam líbilo.Večer už raději ven nejdu a čtu si v průvodci o Cuscu.

Nejhezčí peruánské město Cusco bylo založeno koncem 12. stol. Manco Capacem. Odtud provedli potomci tohoto Manco Capaca slavné tažení po Andách a vládli největší říši Jižní Ameriky. Jméno města bylo symbolem jeho významu – Cusco kečuánsky znamená pupek, střed. Město bylo zbudováno do podoby posvátného zvířete (pumy), jehož břicho tvořilo rozsáhlé náměstí – pupek země a zároveň pupek světa. Se vznikem města se pojí řada legend, které zaznamenali i španělští kronikáři. Podle jedné z nich vyšli zakladatelé Cusca z pěny posvátného jezera Titicaca jako poslové boha Slunce. Cusco bylo pro Pizarrovy vojáky bájným městem plným zlata, kde však mnozí z nich našli svoji smrt. Město zažilo ústup ze slávy, když se ocitlo na periferii španělského místokrálovství Peru, i novou vlnu uvědomění si vlastní identity andských indiánů ve dvacátém století a stále rostoucí zájem vědců, cestovatelů i turistů z celého světa.  Skoro každá ulička skrývá fascinující příběhy z dob conquisty i jiných. Náměstí bylo dějiště korunovací vládce říše, Sapa inky, jediného syna Slunce. Slavnosti trvaly skoro měsíc a kromě tisíců Indiánů jim přihlížely i mumie předchozích inckých vládců. Zde strávili Pizzarovi vojáci první noc v Cuscu, která znamenala definitivní vítězství. V paláci, který stával na místě dnešní katedrály, se v roce 1535 bránila hrstka Španělů zápalným střelám a přesile vojáků vzbouřeného inky Manca a tehdy se Cusco téměř vrátilo pod indiánskou vládu. Na Plaza de Armas byl v roce 1782 popraven indiánský rebel José Gabriel Condorcanqui, potomek posledního inky, jehož tělo odolalo rozčtvrcení mezi čtyřmi koňmi, kteří se měli rozběhnout na různé strany, takže musel být sťat. Indiáni z okolních vesnic prodávají svoje výrobky, mezi nimi se proplétají andští hudebníci se svými flétnami a kytarami charango. Můžete se někam posadit, dát si místní pivo nebo chutný čaj z koky a pozorovat pulzující život.
Ať vstoupíte do města na kterémkoliv místě, dříve nebo později se dostanete na hlavní náměstí, Plaza de Armas. Toto náměstí bylo odjakživa srdcem města. Před příchodem Španělů bylo větší než dnes (zasahovalo až na sousední náměstí Regocio), obklopené kamennými paláci všech minulých i současných inků-vládců a ohraničené dvěma říčkami, které zásobovaly město vodou pomocí důmyslného vodovodního systému. Španělští vojáci byli právem ohromeni a málokteré město v Evropě šestnáctého století se mohlo srovnávat s metropolí incké říše. Dnes náměstí dominuje katedrála se dvěma bočními kostelíky, jezuitský kostel a mnoho koloniálních španělských domů s arkádami a balkónky. Z náměstí se všemi směry rozbíhá spousta úzkých uliček. Směrem za katedrálou do kopce je malebná čtvrť San Blas a kousek za městem pak slavná pevnost Sacsayhuaman, v opačném směru zase dojdete k městské bráně u kláštera svatého Františka. Nejkrásnější pohled na město se však nabízí shora. Vydáte-li se například příkrou uličkou Resbalosa vzhůru ke kostelu San Cristóbal, uvidíte pod sebou celé město jako na dlani.

Cusco dalo v koloniálním období vzniknout pozoruhodné malířské škole. Ta byla pozoruhodným hybridem umění indiánských malířů, kteří ve službách svých španělských pánů studovali a napodobovali evropské mistry. Někteří z těchto umělců se dostali i do Evropy, a tak v dílech malířů cuscánské školy lze pozorovat stopy vlivu vlámských malířů nebo El Greca. Možností je mnoho, každopádně ale vznikl osobitý styl, který lze podrobně studovat v místních kostelech, klášterech a muzeích. V katedrále visí pozoruhodná poslední večeře od indiánského malíře Marcose Zapaty, na které apoštolové výrazně indiánských rysů pojídají morče, místní pochoutku. Nejvýznamnější představitel zdejší malířské školy se jmenoval Diego Quispe Titus, jehož obrazy visí v klášterech svatého Františka a svaté Kateřiny.

následující cestopis

předcházející cestopis