Galapágy chudých a tajemné El Candelabro
Pachacamac (Pačakamak), nedaleko Limy, je jedno z nejpodivnějších středisek starého Peru. Sloužilo jako všenárodní věštírna. Delfy staré Ameriky. Věštby tlumočili kněží v chrámu zasvěceném bohu stejného jména, jako mělo město. Bůh Pachacamac, byl vlastně pobřežním vydáním Viracochy (Virakoči). V překladu „ten co vládne světu“, tedy ten co určuje řád věcí, zákony světa a vesmíru. Do města přicházeli poutníci a prosili věštírnu o proroctví. Přinášeli s sebou zlato a stříbro. Postupem se z Pachacamacu stalo jedno z největších peruánských měst. Centrem byl posvátný chrám s věštírnou, v níž byla umístěna rozměrná dřevěná socha boha obdařeného věšteckou schopností. Město patřilo říši HUARI. Když byla říše přemožena, věštírna sloužila dále. Inkové toto místo respektovali, pouze v něm vybudovali svůj Chrám Slunce a přisvojili si boha Pachacamaca do svého panteonu. „Vládce světa“ teď věštil Inkům a věštil špatně. Když do Peru vstoupili Španělé a poslední Inka Atahualpa padl do zajetí, vzpomněl si na proroctví z chrámu. Pak plivl na boha a řekl: „Váš Pán, Pachacamacovi služebníci, není žádný skutečný bůh. Je to lhář. Když jsem se svým bratrem zápasil o moc, otázal se můj bratr, kdo zvítězí. Bůh řekl , že zvítězí on. Zvítězil jsem já. A teď, když přišel z velké dálky Pizarro do naší země, otázal jsem se já, kdo zvítězí. Věštba pravila, že zvítězím já. Místo toho zvítězili oni.“Sotva Pizarro sprovodil ze světa posledního Inku, vypravil se okamžitě do věštírny pro zlato, kam ho po mnoho set let přinášeli poutníci. Naštěstí se o tom dozvěděli kněží a stačili hlavní část zlata někde ukrýt v poušti. Ale i to „málo“ co získali bylo 650 zlatých předmětů,nevídané krásy a stříbro. Někde v poušti se má tedy ukrývat 25 000 kg zlata a dalších cenností. Věštírna existovala již tisíc let před Inky. Používali na stavby nepálenou cihlu, vše se pomalu mění na prach. Jsou zde stále k vidění paláce a pyramidy stačí mít trochu představivosti.
Pucusana
Z Pachacamacu jsme asi za hodinu dojeli do rybářské vesnice Pucasana. Malebné místo.Viděla jsem „čínského psa“, nevědí proč čínský. Prošli jsme si vesničku, zastavili se u stánků, pro nás s exotickým ovocem. Ochutnala jsem CHIRIMOYA, česky lahovník. Je to veliký lusk a uvnitř jsou sladké bobulky v nějaké bílé hmotě. Pozvali nás na oběd . Průvodce objednal CEVICHE – syrová ryba pokapaná citronem a nějaké rizoto s mořskými plody. Ze zahradní restaurace byl pěkný pohled na skálu, z které jako by protékalo moře.
Panamerická dálnice
A už jsme zpět na hlavní dálnici zvané Panamerická. Peruánci se o ni dobře starají a v oblastech pouští ji zametají a bojují s všude přítomným pískem. Jedeme do městečka Ica. Po cestě jen poušť, sucho a nějaké chatrče z rákosu, bez nábytku, tekoucí vody, okolo špinavé děti, sedící v prachu.
Hotel Las Dunas
Ubytovali nás v nádherném luxusním hotelu Las Dunas. Na přivítanou jsme dostali místní Pisco sour. Koktejl, z místní brandy, citrónovou šťávou a bílkem. Yvone má 40. narozeniny, trochu jsme poseděly. Koktejl byl silnější než se zdálo. Ráno musíme vstávávat v 5 hodin. Už dopředu vím, že mě bude ráno bolet hlava.
Čeká nás výlet do oblasti Paracas.
Vzdálenost od Limy 235 km. Cíl cesty je Islas Ballestas, v oblasti rezervace Paracas. Žila zde nejrozvinutější kultura před Inky. Paracaská kultura. Máme namířeno na Ballestas ostrovy, kterým se říká Galapágy chudých. Na břehu moře, než jsme nastoupili na loď, jsem fotila pelikány.
El Candelabro
Doslova nás nacpali na loď, vedle mě seděl nádherný indiánský pár. Na krku mi vysel foťák, dalekohled a ještě jsem byla zamotaná v záchranné vestě. Skoro jsem se nemohla hnout. Za 20 minut plavby na moři se na levé straně objevil El Candelabro. To jsem nečekala! Samozřejmě jsem věděla, že existuje, ale nevěděla jsem, že tady. Málem jsem vypadla z lodi, jak jsem chtěla udělat pěknou fotku. Byl obrovsky, obrovský. Je to něco neuvěřitelného. Jen se tak majestátně ukázal v paracaském zálivu ve své monumentální kráse.Výška 185 metrů a šířka 74. Je vysekaný do skály. Jeho obdobu nenajdeme nikde na světě. Neví se proč a kdy byl vytvořen. Údajně Andský Kandelábr sloužil jako navigační bod pro obchodní lodě, no nevím, z otevřeného moře není vidět. Däniken si myslí, že jde o ukazatel cest cizím vesmírným plavidlům. Další teorie je, že kandelábr je trojzubec, řeckého boha Poseidona, který dokázal zkrotit nejdivočejší vlnobití a zajistit námořníkům bezpečnou plavbu. S trojzubcem v ruce je znázorňováno mnoho bohů v mytologii. Babylonský Ramman, u Chetitů Tešu, ale pozor i na boha Viracocha. Mně nejbližší teorie je, že jde o svědectví příchodu Viracochi, vysokého bílého muže, s dlouhými vlasy a plnovousem, oděným do dlouhé řízy. Naučil indiány spoustu užitečných věcí, lásku, úctu, vzájemnou pomoc. Odsuzoval válku a násilí, ovládal proroctví, léčil nemocné sílou ducha. Když dorazil do Paracasu, zůstal stát na svahu a vyprávěl pověst o člověku, který byl pronásledován svými nepřáteli a nakonec odsouzen k smrti. Byl přibit na kříž na hoře, mezi dvěma stejně potrestanými osobami. Tehdy se prý za Viracochovými zády objevil stín tří mužů na kříži. Jako zázrakem, stín nezmizel a následníci postupem času stín vyhloubili a tak ho uchovali navěky.
Ballestas ostrovy
Opouštíme nevyjasněnou záhadu a míříme k ostrůvkům. Začíná to tu být cítit jak ve slepičárně. Trochu mi ten zápach a houpání na lodi pošramotilo žaludek. Rychle na všechno zapomínám, pozorujeme různé druhy ptáků, pelikány, tučňáky a velkou kolonii lvounů hřivnatých. Plavou k naší lodi a tak zvláštně štěkají. Je jich stovky. Je to strašidelné a zároveň úžasné! Dříve se tu těžilo guáno (kormorán guánový, terej guánový, pelikán chilský). Za Inků bylo guáno velice vzácné, kdo se odvážil nějaké odvést bez povolení, byl nemilosrdně zabit.
Pobřeží je vzdálené 27 km.
Museo Regional De Ica
Jedeme zpátky, mám ještě jednu šanci podívat se na Kandelábr a pak na autobus. Vrátili jsme se do Ica na prohlídku Museo Regional De Ica. Je to malé muzeum, ale mají velice pěknou sbírku paracaských, nascanských a inckých artefaktů s ukázkami tkalcovství i oděvů vyrobených z peří. Nazcánskou keramiku, mumie, s hnědými vlasy. Nechápala jsem proč mají hnědé vlasy a průvodce mi říkal, že indiáni nešedivějí, jen jim vlasy zhnědnou. Tím prý bezpečně poznám, kdo má čistou indiánskou krev a kdo je míšenec. Navíc prý ne všichni měli černé vlasy. Některé mumie měli vlasy nastavované, skoro jako se to dělá dnes. Plno vystavených lebek mělo trepanaci. Ne jen dospělé hlavy, ale i děti. Hlavy si indiáni také prodlužovali pomocí speciálních destiček. Oboje se dělalo i v Egyptě. Představa miminek, jak jim dávají na hlavu desky a postupně je utahují, se mi dvakrát nelíbí. Je to zvyk starý tisíce let.
Přidat komentář