Záhady a tajemné obrazce v Peru
Vrátili jsme se do Ica na prohlídku Museo Regional De Ica. Opouštíme muzeum a míříme do malé vesničky Huacachina, asi 4 km od Icy Máme tady mít oběd. Jsme v poušti, obklopují nás písečné duny a uprostřed vesnice je malebná laguna. Opravdová oáza obklopená palmami, květinami a původními budovami v pastelových barvách. Tmavá voda má léčivé účinky, je temně zelená Jako předkrm jsme dostali kuře s avokádem a citronem PALTA, je to vynikající. Hlavní chod LOMO SALTADO, grilované plátky hovězího masa s cibulkou, rajčaty a rýží.
Museo regional De Ica
Museo regional De Ica .Je to malé muzeum, ale mají velice pěknou sbírku paracaských, nascanských a inckých artefaktů s ukázkami Palackého tkalcovství i oděvú vyrobených z peří. Nazcánskou keramiku, mumie, s hnědými vlasy. Nechápala jsem proč mají hnědé vlasy a průvodce mi říkal, že indiáni nešedivějí, jen jim vlasy zhnědnou. Tím prý bezpečně poznám, kdo má čistou indiánskou krev a kdo je míšenec. Navíc prý ne všichni měli černé vlasy. Některé mumie měli vlasy nastavované, skoro jako se to dělá dnes. Plno vystavených lebek mělo trepanaci. Ne jen dospělé hlavy, ale i hlavy dětí. Hlavy si indiáni také prodlužovali pomocí speciálních destiček. Oboje se dělalo i v Egyptě. Představa miminek, jak jim dávají na hlavu desky a postupně je utahují, se mi dvakrát nelíbí. Je to zvyk starý tisíce let. Oblast Paracasu se může pyšnit zpracováním vlny z lam, vikuní a Alp. Dosáhli neuvěřitelné kvality jemnosti a umělecké hodnoty, znali tkalcovské stavy, látky barvili avokádovými semeny na modro, používali k barvení kovy, měď, cín. Zdobili zlatem a stříbrem. Látky a pláště z Paracasu, jsou to nejlepší, co starověké kultury vytvořily. Mumie jsou nahé, do jádra byli nebožtíci vloženi bez jediné částečky oděvu. Celý šatník si ale brali do záhrobí v dalších vrstvách svého obalu. Někdy sloužil jako vnější obal, kožený vak, nebo síť upletená z rostlinných vláken. Tady v Paracasu, zavinovali nebožtíky do dlouhého bavlněného pásu látky. Když se rozbalí horní vrstva smotku, následuje několik plášťů, ty nejlepší ze šatníku zemřelého. Další vrstva plátěný pytel, na vrchu pevně zavázaný, pak další pás. Pak je dali do košíku. Sedí skrčeně, kolena těsně přimáčknutá k bradě. Látky se zachovaly více jak 2 000 let. Těla zemřelých se našla v roce 1927. Nazývá se Město Mrtvých, Necropolis. Leželo pod nánosem písku, našli se pohřbené komory, sály, dlouhé chodby s nádvořím. Místo pro elitu. Těla jsou balzamována, zbavena vnitřností a sušena na slunci. Zdejší suché klima hroby dokonale konzervovalo. Badatele zjistili, že na pláštích z Města Mrtvých používali 22 barev a 190 odstínů. Jeden plášť se vyšíval 3 roky. Znázorňovali kondory, kolibříky, geometrické tvary, části zvířecích těl, hlavně šelem
Jedeme do Nasca
Už jsme zase v autobuse, jedeme do Nasca. Vysadili nás na malém letišti, pustili video o této oblasti a obrazcích na planině. Začalo se trochu stmívat a velice jsem se obávala, že to nestihneme. Rychle se tu stmívá. Peru je blízko rovníku a den a noc je přesně rozdělen na 12 hodin. Západ slunce je během chvilky. Volali, že prvních deset lidí může letět. Snažila jsem se dostat do první desítky. Povedlo se, odvezli nás na letištní plochu, vzali nám pasy a podle váhy nás rozdělili do letadla po třech, plus pilot. Usadili mě vedle pilota. Nemám strach z létání, ale věděla jsem, že pilot se musí hodně naklánět a manévrovat s letadlem, aby jsme měli šanci obrazce dobře vidět. Před letem jsem si vzala prášek na žaludek a udělala jsem dobře.
Tajemné obrazce UNESCO
Vznesli jsme se jako nic a pilot začal ukazovat obrazce. Naklonil letadlo a křičel támhle nalevo od křídla, atd. Na začátku jsem se nemohla orientovat v tom velkém množství čar, dá to trochu práce, ale nakonec jsem rozeznala všechny. Nejdřív jsem musela obrazec najít a pak ještě jednou zaměřit fotoaparát. Světlo bylo už jen tak tak. Když jsem nepozorovala obrazce a řada byla na lidech za mnou, snažila jsem se pozorovat horizont, to pomáhá zklidnit žaludek. Dosedli jsme jako do bavlnky. Pilot byl opravdu profík. Už se setmělo a mě bylo jasné, že jsem měla štěstí. Druhá skupina bude muset letět zítra ráno, zatím co mi si budeme pospávat. Náhorní plošina jihoamerického Peru, Nasca, je hladká kamenitá pustá poušť, občas zvlněná do menších červených kopců. Šedivý písek se střídá se žlutým, narůžovělým, stříbřitým a nakonec červeným. Má rozlohu 50 kilometrů čtverečných (či až 450, záleží jak se co započítá) a rozkládá se mezi dvěma řetězy hor vysokých 2000 metrů. Leží asi 400 kilometrů jižně od peruánské metropole Limy a byla zahrnuta na seznam světového dědictví UNESCO v roce 1994. Je zřejmé, že v období přibližně 200 př. n. l. – 800 let n. l. byla zemědělsky intenzivně využívána Indiány kultury Nazca. Naše znalosti této kultury jsou poměrně skromné, protože se nedochovaly žádné písemné památky a samotný zánik této civilizace není zcela vyjasněn. Z dodnes ne zcela jasných důvodů vytvořili tito Indiáni na pouštní ploše více než 300 obrazců, tvořených světlými liniemi, většinou o rozměrech až několik desítek metrů. Obrazce na planině Nazca patří mezi tzv. geoglyfy. Obrazce na nerovné ploše nebo na svazích či skalách se nazývají petroglyfy a jsou údajně starší než geoglyfy. Znázorňují například geometrické čáry a linie až 50 kilometrů dlouhé, vedle kterých se nacházejí různé geometrické vzory, více než stovka spirál a 30 zvířat a ptáků. Nejprve lze spatřit 32 metrů dlouhého Kosmonauta na svahu hory a poté další obrazce jako 50 m dlouhého Kolibříka, Psa, Kondora, Papouška, Strom, Ruce, 55 m dlouhou Opici, 280 m dlouhého ptáka Guanay, 285 m dlouhého Pelikána aj. Nechybí zde ani Pavouk, Ještěrka či Velryba. Antropomorfických figur je několik a nalézají se na svazích kopců. Je jím například již zmíněný Kosmonaut, E.T., Muž s kloboukem, Popravčí. Navíc, několika kilometrové linie přetínají poušť z jedné strany na druhou. Některé rovné linie dosahují délky až 8 kilometrů Chaos do všeho přidává spousta úhlů, trojúhelníků, spirál, obdélníků,vlnovek.
Samotný způsob tvorby těchto obrazců je velmi prostý a jednoduchý. Stačí odstranit 10 – 20 centimetrů povrchové tmavě zbarvené horniny ( v minulosti bylo toto území několikrát zaplaveno vodou z hor, jež s sebou přinesla směs písku, hlíny a kamení. Oblázky, které pokrývají povrch pouště, obsahují oxid železnatý. Působením slunce a času kameny zvětraly, rozpadly se a zbarvily se dohněda až dočervena) a objeví se světle zbarvený vápencový nebo pískovcový podklad. K vytvoření jednoho obrazce je potřeba pouze několik hodin práce menší skupiny lidí. Poušť pak proťala Panamericana – panamerická dálnice, u které peruánská vláda postavila vyhlídkovou věž, přezírající tři geoglyfy – Ještěrku, Strom a Ruce. Při stavbě dálnice ještě nikdo neměl o těchto geoglyfech ani potuchy, a tak některé geoglyfy tato panamerická silnice nemilosrdně protíná. Ještěrka je toho důkazem.
Původ : Předmětem úvah je metoda, kterou byly tyto obrazce přesně vyměřeny, a především smysl těchto obrazců. Z povrchu země jsou tyto obrazce nerozlišitelné. V moderní době byly objeveny až roku 1939, kdy při letu nad pouští jistý Paul Kosok zpozoroval dlouhé čáry a obrovské obrazce, příliš pravidelné na to, aby je vytvořila příroda. Je tu množství čar, odpovídajících východu a západu slunce v období letního a zimního slunovratu. Proto mohly sloužit k určení osevů a sklizní. Obrazců je méně než čar a linií. K čemu ale sloužily? Dodnes není tato záhada vyjasněna. Ale pravdou je, že lidé v té době rádi pozorovali hvězdnou oblohu, a proto řada obrazců jsou obrovské zvětšeniny různých souhvězdí. Jak ale byly tvořeny, když v té době neexistovalo letadlo? Ze země se totiž obrazce nerozpoznají. Jedná se o složitý systém rovnostranných trojúhelníků, jejichž strany sloužily jako poloměry kružnic. Přesná jednotka délky je 66,4 cm, což představuje průměrnou vzdálenost od ramene ke kloubům prstů ruky sevřené v pěst.
Během následujících desetiletí se do jejich studia pustila řada lidí, z nichž největší autoritu si získala Němka Maria Reiche německá matematička. a žákyně Paula Kosoka, která zasvětila nazským obrazcům celý svůj život (v Nasce je po ní dokonce pojmenovaná ulice).
Erich von Däniken
Nejfantastičtější teorie rozvinul Švýcar Erich von Däniken, který obrazcům přisoudil jednoznačný význam: jde o přistávací plochy či signalizační systém pro mimozemské astronauty. Tento švýcarský spisovatel neúnavně shromažďuje důkazy pro svoji teorii, že na Zemi kdysi dávno hostovali mimozemšťané. Nejúspěšnější autor literatury faktu všech dob, bořič mýtů a dogmat, záhadolog a světová autorita v oboru archeologie, antropologie a mimozemských civilizací. Na kontě má 26 publikací, které obletěly celý svět, byly přeloženy do 32 jazyků, prodány v nákladu přes 60 milionů výtisků a šokovaly svým obsahem mnoho vědců z celého světa. Vysmívaný i uctívaný, dál urputně bádá, cestuje a píše.
Maria Reiche zůstala víc při zemi a za dlouhá léta studia přišla s teorií o jakémsi zemědělském kalendáři, vytvořeném mezi 900 př. n. l. a 600 n.l. Lidem z kultur Nasca a Paracas měl pomáhat určovat, ve kterém období roku se právě nacházejí, a zjistit tak kdy „přijde“ voda z hor, aby se připravili na zemědělskou sezónu. Tomu by mohly odpovídat rovné čáry a pravidelné obrazce, ale co ostatní geoglyfy, zobrazující lidi, zvířata a předměty? Ty do ní nějak nezapadají.
Signály v nich vidí i Američan David W. Johnson, jenž zkoumá Nascu již patnáct let. Považuje je však za dílo lidí, určené lidem, nikoli tvorům z jiných světů. I Johnson věří, že Nasca má své velké tajemství. Nehledá jej však v hlubinách vesmíru jako Däniken, ale stejně jako Reiche v hlubinách země. Obrazce jsou podle něj klíčem k vodě v podzemí, bez níž by se tu nedalo žít. Cestu k vodě podle něj ukazují četné trojúhelníky či lichoběžníky, vytvořené v tmavém povrchu nazkánské pampy. „Některé z obrazců mapovaly směr pramenů podzemní vody,“ tvrdí americký badatel. Vyobrazení zvířat i dlouhé linie mohly plnit složitější funkce než trojúhelníky a lichoběžníky, narýsované v zemi. Tyto geoglyfy mohly sloužit k náboženským ceremoniím, jak ukazují zprávy prvních španělských kněží, kteří dorazili do Peru, i dávná vyobrazení.
Podle George von Breuniga jsou linie částí obrovské běžecké trasy, které byly vytvořeny pro peruánskou verzi řeckých olympijských her. Tuto teorii potvrzuje i anglický astronom Alan Sawyer. Nicméně, existují i teorie, že ssjednalo o posvátná místa, kam šamané chodili „nabít“ energii onoho obrazce. Není to tak bláznivé, jak to vypadá. Teorie říká, že šaman musel projít onen obrazec, meditoval a tím nabral sílu toho, co ten obraz zobrazoval (zvířata byla dost často symbolem síly, odvahy, inteligence, plodnosti (plodná může být i úroda). Dnes používají turisté, kteří chtějí tyto geoglyfy pozorovat, buď letadla nebo vrtulníky. Je zřejmé, že ani sami tvůrci obrazců je nemohli pozorovat vcelku. K úvahám o Nasce své přidali i čeští vědci, například geodet Jaroslav Klokočka při své výpravě na Nascu zjistil, že Dänikenův geoglyf astronauta ve skutečnosti vůbec není astronaut, ale obyčejný rybář. Na videozáznamu totiž objevil, že astronaut má u nohou rybku a v ruce síť. Zásadně nesouhlasí s Dänikenovou teorií a domnívá se, že obrazce jsou způsob, jakým tehdejší kultury vyjadřovaly to, co my vyjadřujeme stavbou kostelů a podobnými výtvory.
Další terorie
Další, velmi zajímavá teorie říká, že Indiáni kultury Nasca mohli používat například jednoduché balony na teplý vzduch nebo velké draky, které by mohly unést jednoho člověka.Tak by bylo možné jak dirigovat tvůrce obrazců, tak pozorovat vytvořené dílo (existuje dokonce několik archeologických nálezů, které podporují tuto teorii). Každá figura může mít jiný význam podle sociální třídy jejích stavitelů. Špičky trojúhelníků zřejmě ukazovaly, odkud přichází voda z podzemních zlomových linií. Lidská sídliště a pohřebiště byla umisťována pod základnou trojúhelníků. Ohnuté lichoběžníky mohly ukazovat, kde se mění směr toku vody. A spirály či klikaté linie říkaly, že tady už voda není.
Dalších teorií je bezpočet, ale teorie Reiche je uznávána jako nejpravděpodobnější. Avšak podobně jako u většiny výtvorů zaniklých civilizací se i o významu geoglyfů v Nasce vedou vzrušené debaty a ve skutečnosti nikdo neví proč vlastně byly ty stovky čtverečných kilometrů pouště takto „pokresleny“.
Nedávno objevili japonští archeologové na této planině další stovku nových obrazců a čar. Podle profesora Masata Sakaie z univerzity v severojaponské Jamagatě badatelé nejprve analyzovali satelitní snímky a následně jeli v březnu oblast prozkoumat.
Byl to dlouhý den. Ubytovali nás v nádherné haciendě. Je tu jezírko s umělým ostrovem a jídelna o originálními výrobky a tkaninami z této oblasti. Jídelna byla jak muzeum, všechno originály. Vykoupala jsem se a šla na pozdní večeři, krémová polévka, která je tu tradiční a chutná, kuře s rýží a ovocný salát. Ráno jsme šli na snídani, pak jsem si koupila nějaké suvenýry a odjíždíme do města AREQUIPA. Máme před sebou 600 km na jih.
Přidat komentář