Do Kukrahillu jsme přijeli už dopoledne jedním z místních žlutých autobusů. Jestli existuje na světě něco takového jako „díra“ a „místo, kde chcípl pes“, pak je to Kukrahill. Kromě dvou hotelů, které místní nejčastěji využívají jako hodinové hotely, několika restaurací, kde mají většinou jen jeden typ jídla (pečené kuře s rýží, fazolemi a smaženými banány), není ve městě nic zajímavého. Abych nezapomněla, mají tu i malý přístav, ze kterého se můžete přeplavit na druhou stranu řeky. Asi si právě říkáte, co jsme na takovém bohapustém místě dělali. No, i mě to v první chvíli napadlo, ale všechno se vysvětlilo, když jsme přejeli na druhou stranu řeky do Reserva silvestre greenfields („Lesní rezervace zelená pole“).
Co byste dělali, kdybyste byli v důchodu a pobírali celkem vysoký švýcarský důchod? No, já bych asi cestovala, ale jeden Švýcar, (profesor matematiky z Curychu) se rozhodl jinak a koupil si zde (v nudné oblasti Kukrahillu) několik desítek hektarů pozemku. Přibližně před 25 lety totiž postihlo karibskou část Nikaragui velké tornádo, které zde zničilo část území. Přírodní porosty, domy i úroda, všechno bylo zničeno. Pozemky byly levné- kdo by se chtěl starat o zdevastované holé kopce. Mnoho lidí tento fakt využilo a zainventovalo pěstování porostů drahých tropických dřevin. Švýcar chtěl ale mnohem víc- chtěl bádat a sledovat jednotlivá stádia vývoje tropického lesa. Proto veškerou vegetaci ponechal vlastnímu vývoji a celou oblast nazval Reserva silvestre greenfields.
Po pětiminutové cestě motorovým člunem jsme připluli do malé zátoky. Bez pomoci místních bychom toto místo jen těžko hledali. Ocitli jsme se na ostrově, kde bydlel pouze jeden poustevník. Přivítal nás drobný šedovlasý pán, který samovolně přepínal mezi španělštinou, angličtinou a němčinou. Kromě švýcarského důchodu si občas vydělával peníze i tím, že nechal v rezervaci přespat pár turistů, nebo zde pořádal vzdělávací ekologické tábory pro děti. Z těchto příjmů, byl schopen zaplatit i dva místní pracovníky, kteří mu pomáhali s údržbou pozemků.
Švýcar nám nejdříve začal vyprávět svůj příběh, a pak jsme se šli společně pojít po tropickém lese, který zde nechává už čtvrtstoletí samovolně růst. Náš průvodce byl ve svém oboru laikem, který si zkoušel vyvodit veškeré přírodní zajímavosti pomocí logiky. Bylo opravdu zajímavé sledovat jeho tok myšlenek, který se kupodivu i bez odborných znalostí pohyboval správným směrem. Po prohlídce lesa jsme se rozdělili do dvou skupin a vyrazili na loďky do místních porostů mangroví. Prodírali jsme se úzkým kanálem, který stále zarůstá, a proto je nezbytné ho nepřetržitě znovu a znovu prosekávat. Mangrove byly všude okolo nás a občas jsme k pohybu museli využít i ruce a odstrkovat se od jednotlivých kořenů této slanovodní dřeviny. Na cestě jsme projeli přes dvě jezera, ve kterých se údajně dá koupat, ale jak jsme se dozvěděli, také zde žijí malí přibližně 20 cm velcí krokodýli. Chuť namočit se v místních vodách nás přešla a to i přesto, že je zde podle místních koupání údajně bezpečné…
Náš průvodce nám také sdělil, že už několik let marně hledá někoho, komu by všechny pozemky mohl prodat. Prý už cítí, že na všechno to bádání nestačí. Ani se nedivím, ono každý den vstát v pět hodin, jít „zkontrolovat“ své pozemky, zapsat všechny poznatky a ještě se starat o vlastní bydlení, to není nic pro téměř osmdesátiletého člověka. Každopádně, kdybyste měli pár desítek miliónů navíc a k tomu čas alespoň dvou životů, můžete si tyto pozemky koupit. Jeho děti totiž o život poustevníka v Nikaragui kupodivu nemají zájem.
Přidat komentář