Ekoturismus, který jsem nastínila v článku o Kávové farmě, jsme objevili i v jiných místech Nikaragui. Další ukázku tohoto typu podnikání, které nenarušuje pomístní zvyklosti, a dokonce bych řekla, že je i rozvíjí, jsme odhalili i na místě zvaném La Garnacha, které se nachází nedaleko města Esteli.
Kromě toho, že je zde opravdu čarokrásná příroda, což si člověk může potvrdit při návštěvě místní vyhlídky, ze které je vidět na vzdálenost několika desítek kilometrů, je oblast zajímavá i z botanického hlediska. Je to nejbližší místo rovníku, kde se vyskytují porosty borovic.
Po prašné kamenité cestě, kterou nedoporučuji osobním vozidlům bez náhonu na 4×4, jsme se dostali do malé vesničky o několika málo staveních. Žije tu jen pár rodin (přibližně 100 lidí). Jako správní turisté jsme okamžitě zapadli do prvního krámku, kde jsme se mohli obdivovat tradičním výrobkům ze dřeva, kůže, jehličí a hlavně mramoru, který je pro tuto oblast typický. Po nákupu náušnic, čajů, mramorových kuliček a dokonce i betlémů(!), jsme se vydali na procházku po vesničce. Náš průvodce, jeden z místních nám osvětlil místní situaci a strategii. Z jeho výkladu jsme zjistili, že se zde angažuje jedna z mnoha křesťanských církví, jejíž misionáři začali tomuto místu pomáhat. A jak jinak, toto místo má ve svém hledáčku i Evropská unie a její grantová pomoc, jejíž peníze celý proces místních změn nastartovaly.
Základem celého společenství je to, že každý něco umí a každý něco dělá. Lidé se zde o všechen zisk, stejně tak jako o vypěstované zemědělské produkty, dělí. Je zde skupina lidí, která vyrábí suvenýry pro turisty, skupina, která se stará o chov domácích zvířat, skupina, která ví, jak pěstovat zeleninu a jiné zemědělské produkty a skupina, která provádí turisty. A kupodivu, ten „komunismus“ tady funguje skvěle.
Po návštěvě vyhlídky nás průvodce zavedl do místní školy- jejich nynější chlouby. „Tato budova základní školy je stará. Díky práci a některým výdělkům, které dáváme stranou, jsme konečně mohli postavit novou školu. Je větší a pro výuku a děti příjemnější,“ s hrdostí v hlase nám ukazuje novou budovu. A pak se jdeme společně podívat do učební hodiny, kde zrovna děti probírají základy matematiky, španělštiny a dokonce mají na tabuli rozepsána některá slovíčka v angličtině. Jsem celkem překvapená, že takto malé děti se už učí cizí jazyk. Jak se dále dozvídáme, na střední školu musí větší děti dojíždět do Esteli, místní komunita si totiž nemůže dovolit platit dalšího učitele.
A jsou tu lidé šťastní? Určitě: „Konečně zde totiž místní netrpí hladem a mají stálou práci. Nemusí se stěhovat do města, kde by mohli jednodušeji najít práci a uplatnění.“ vysvětluje průvodce. Oni totiž lidé, kteří zde žijí, místní krajinu milují, je to jejich domov. A já se jim ani nedivím, je tu opravdu krásně a navíc, na rozdíl od nížinných míst, zde není až takové vedro a neotravují zde komáři. Je zde klid a pohoda. Až někomu prasknou nervy z našeho středoevropského tempa, doporučuji se sem zašít- můžete třeba učit místní děti anglicky 🙂 .
Přidat komentář