V Ostravské části Hrušov se nedávno konal Workshop fakulty architektury TU Ostrava. Pochopili jsme zde mnoho souvislostí tohoto hornického města. Lokalita je známá svou pohnutou historií. My se sešli ráno o půl osmé na Svinovských mostech. Pod nimi leží lokalita Hrušova. Sešli jsme dolů na zarostlou pláň plnou odpadu, které dominovaly dva neuvěřitelně vysoké komíny.
Bylo ráno, rostliny ojíněné ranní jinovatkou vykukovaly z cihlové drti, mlha se valila přes haldu porostlou břízami…. Připadala jsem si jako v neuvěřitelném světě, jako v pohádce o malém princi, který popisuje svou zemi. Vše zde vypadalo jako měsíční krajina potažená stříbrným popraškem. Na obloze pluly roztodivné bílošedé mraky. Byli jsme objevitelé tohoto místa. Nacházeli jsme se na území bývalé chemičky, po které zde však zbyly pouze tyto dva tyčící se komíny. Opravdu zvláštní pocit. Procházíme plochou, kde jsou rozbořené domky dělníků, stěny, díry do země a vše si znovu přivlastňuje příroda velmi rychlými kroky. Skrz zídky rostou keříky a trsy trávy, na haldě se uchytily první břízy a topoly. Vše poklidné a jako by čekající na svoje zlaté časy. Pokračujeme dále a dostáváme se do části Starého Hrušova. Zde se setkáváme s původní obyvatelkou. Stojíme uprostřed postapokalyptického světa. Silnice vedoucí nikam, stromořadí lemující naprostou prázdnotu, sem tam zbytek zdi, všude odpad, pneumatiky, sklo.
Co se zde stalo? Všude rostou neprostupné houštiny vysokých bylin a keřů, jako by zde nikdy ani nebyl život. Dozvídáme se však, že zde ještě před několika lety stála čtvrť skládající se z bohatých vilových domků nebo z pavlačových domů pro dělníky. Je to až neskutečné. Jediné, co zde po perspektivní čtvrti zůstalo, jsou silnice a stromořadí. Co se stalo s budovami? Kam zmizeli lidé? Připadáme si jak v sci-fi filmu, kdy hledáme posledního přeživšího člověka.V roce 1997 přišla povodeň neskutečné síly a vzala s sebou vše. Doslova vše. Lidé vybíhali z domů, zachraňovali své děti a utíkali v ranních hodinách do bezpečí. Jak je však možné, že Ostrava něco takového dopustila? Neměla v předstihu zprávy o ničící síle povodně? Měla, avšak netušila, že důsledky budou až tak fatální. Pro mnoho lidí zde skončily sny o šťastné budoucnosti, o domku na předměstí, o práci a klidu. Stěhovali se do azylových domů, tělocvičen a kulturních domů. Do doby, než se pro ně našlo místo v jiných částech Ostravy. Nikdo se sem nevrátil. Nebylo k čemu. Ostrava vybudovala skrz Hrušov dálnici na pilířích a pro místní tak ještě před povodní nebylo zdaleka jednoduché zde bydlet. Dálnice rozdělila sídlo na dvě poloviny a byla umístěna vedle centra kulturního dění. Postupně tak mizel společenský život, lidé mrzutí se střetávali na ulicích a překřikovali zvuk kamionů pádících do dáli. Místo pomalu ale jistě umíralo a jeho poslední kapkou byla ona ničivá povodeň. Poté se již do Hrušova život nevrátil. Můžeme tak sledovat, co vše příroda zmůže a jak rychle si bere své pozemky zpět. Je až neskutečné, že zde opravdu před pár lety stávaly několika patrové domky, po ulicích se proháněla auta a v místním koupališti si hrály děti.
Hrušov jako obec svou historii prožil ve 150ti letech. Od založení až po její demolici povodní. Je zajímavé sledovat vývoj jednoho města, které se změnilo v průběhu pouhých dvou generací. Standardně se obce vyvíjí po generace, po staletí.
Místo plné nástrah, hvězdného stříbřitého popela, strážných komínů, liduprázdné postapokalyptické čtvrti… Místo opuštěných houpacích křesel v hruškových sadech, slepých kol pneumatik i cest vedoucích nikam. Hrušov je lokalita postindustriálního brownfields, které zapůsobí především v mrazivých podzimních ránech. Chladem sežehnuté okvětní lístky aster se blyští ranní jinovatkou a vypadají jako křišťálové ozdoby do vlasů.
Pro mne je Hrušov krajinou kouzelníků, post apokalyptickým výjevem a náladou z Malého prince.
Přidat komentář