Přechod Pyrenejí s Ifčou - 2.den

Estany de Sant Maurici

Jsme opravdu tady! Ležíme přímo u jezera a brzy se konečně vydáme do hor! Na druhém břehu se nad hladinou ještě drží tenká vrstva mlhy. Nám už se ale v odrazu krásně vykreslují vrcholky hor. Hned vedle nás snídá motorkářský gang. Pánové vypadají drsně – dlouhé vlasy, šátky, celí v černém. Zato dámy zatím ještě v nočních košilkách.

Teď se ukáže, jestli jsme vzaly správnou bombu. Uff, funguje! Vaříme černý čaj a snídáme sýr a schwarzwaldskou šunku (stejně jako k večeři). Ifča vytahuje mapu a ukazuje mi prvních pár dní naší cesty – doposud vůbec netuším, co nás čeká.

Stopem do Espotu

Pobalujeme spaní, batohy a jdeme stopovat. Nad benzínkou pokračujeme do kopce směrem do Espotu. Hned za zatáčkou nám staví první auto. Podle SPZ vidíme, že je to francouz, a tak svou skvělou francouzštinou prosím o odvoz. Nasedáme a za chvilku jsme v Espotu!

Hledáme nějakou kavárnu, kde ještě posedíme, odskočíme si na záchod, dobereme vodu a napíšeme poslední SMS našim rodinám. Po celou dobu totiž nebudeme mít žádný signál. Ifča si dává kávu, já mám chuť na horkou čokoládu – tu tady ale nedělají, a tak se musím spokojit s ColaCaem.

Hned naproti kavárně je malinký krámek. Vím, že teď budeme dlouho bez ovoce a zeleniny, a tak ještě kupuji pár rajčat, okurku, broskev a protože tu mají krásný šunky, beru jedno prosciutto.

Směr Estany de Sant Maurici

Vyrážíme směr Estany de Sant Maurici. Cesta je krásně značená, je to oblíbené turistické místo. Nádhernou krajinou zlehka stoupáme podél řeky. Divoká voda krásně pobublává a šumí. Příroda je tu krásně zelená – borovice, vícekmenné tenounké břízky, mechem porostlé kameny v rozkvetlé louce, kapradiny, lišejníky,… prostě nádhera!

Zastavujeme na chvilku u řeky. Slunce celkem pálí, takže vyndáváme opalovák a mažeme si obličej, ruce a lýtka. Pak pokračujeme dál až k chatě/kapličce, kde před několika lety Ifča přespávala – Sant Maurici d´Espot. Na rozcestí schováváme batohy za kameny a k Estany de Sant Maurici jdeme na lehko – foťáky, voda a tabulka čokolády.

Jezero je nádherné. Přemýšlíme zda-li je kláda ležící ve vodě u břehu narafičená a nebo je tam takhle přirozeně. Nedávno jsem četla článek o zrevitalizovaném jezeru, kde takhle záměrně umístili torza seschlých stromů, kvůli některým druhům ptáků… Tady mi to spíše připadá, jako lákadlo na turisty. Na posezení zbaštíme celou čokoládu a pak pokračujeme směr chata Ernst Mallafré.

U rozcestí bereme batohy a u chaty jsme za pár minut. Chvilku hledáme kudy dál, ale stačí párkrát kouknout do mapy a můžeme pokračovat. Cesta nás povede až do Collada de Monestero. Pěšina se klikatí mezi borovicemi a začíná už více stoupat. Stále se jde ale příjemně. Chvílemi se odkloňujeme od řeky, ale v podstatě kopírujeme její trasu. Obklopeny masivy v kombinaci s azurově modrým nebem, kýčově zelenou trávou a průzračnou vodou v řece se všemi zvuky, které tahle příroda vydává, si připadám jak v krásné pohádce.

V některých částech je půda velmi přemokřená, tudy jdeme po dřevěných cestách. Tady potkáváme první lidi. Chvilku poslouchám, jakou mluví řečí. Když už jsou jen kousek od nás, je mi jasné, že jsou to Češi. Větší skupina, která je tu s průvodcem Milanem. Dáváme se do řeči, popisujeme jim náš plán a oni nám ten jejich… Loučíme se a pokračujeme dál.

Vycházíme z borovicového lesíka a objevujeme se na krásné louce. Před námi je ještě kus cesty ale zrovna vedle nás řeka vytvořila krásnou tůňku. Voda je sice ledová, ale vzhledem k počasí nám nic nebrání se trochu smočit.

Za loukou cesta začíná stoupat po kamenech, a tak měníme sandále na pohory. A už to začíná…

První velké stoupání s těžkými batohy je znát jak na naší rychlosti, tak na našem stále hlasitějším funění. Několikrát zastavujeme a nabíráme dech. Mezi mnou a Ifčou se začíná dělat větší mezera. Naštěstí mě uklidňuje, že i Ifča musí zastavovat, takže žádná panika. Před závěrečným – opravdu strašným – stoupání dáváme picí a dejchací pauzu. Výšlap nám trvá celkem dlouho. Celou cestu do nás ještě praží slunce. Děkuji všem svatým, že na poslední pasáž, která vede po skoro kolmé stěně plné suti, konečně zachází za horu.

Ifča na mě už čeká v sedle. Dává cígo (to vždycky znamená, že už čeká moc dlouho – ještě horší je, když je nabalená, to už je naštvaná, protože jí je zima). Fotíme vrcholovku.

Výhledy jsou nádherný na obě strany. Na druhé straně, kudy budeme pokračovat, je asi 6 jezer. Míjíme první jezera a sestupujeme až do dalšího údolí. Nabíráme vodu z potůčku a seshora, odkud máme ještě dobrý rozhled, hledáme místo na přespání.

Bivak u jezera de la Llastra

Našly jsme krásný plácek, blízko u Estany de la Llastra a dokonce i v lehkém závětří. Dokud slunce ještě úplně nezapadlo, bereme čisté oblečení a jdeme se umýt. Jezero je strašně ledový, takže na plavání to není. Tentokrát jsem vzala čistě přírodní mýdlo, takže nebudeme znečišťovat španělské vody…

U naší kamenné pláže je obsypané borůvčí. Borůvky jsou malinké, ale krásně sladké. Mňam! K večeři si krájíme zeleninu na salátek a vzhledem k tomu, že je otevřené to vepřové vaříme brkaši s masem (tu máme obvykle jako odměnu nějaký 5-6 den). S plnými břichy se nabalujeme do teplejšího oblečení a jdeme si sednout na velký balvan nad jezero. Kocháme se jemně růžovými mráčky. Dáváme cigárko. Ifča si čte, já píšu deník. Jdeme si vyčistit zuby a pak rychle do spacáčků. Fouká trochu vítr, není úplně teplo. Koukáme ještě na mapu a plánujeme varianty na další den. Zítra vyrazíme směr Refugi Colomina a buď dojdeme do bivaku v jeskyni, nebo zkusíme dojít až k Estany Llong. No uvidíme. Brrr, to je zima, honem se zachumlat a spát.