Královácký dvorec Antýgl Po příjemné procházce kolem Vydry pokračujeme k Antýglu. Který leží v malebném údolí řeky Vydry v NP Šumava. Antýgl není jenom historickým dvorcem a kulturní památkou, je tu také známý autokemp a místo odkud turisté vyrážejí pěšky nebo na kolech na šumavské trasy. I teď na podzim zde stojí několik karavanů. Jméno Antýgl – německy...
Je všední den, pršet může začít každou chvíli.Turistů je k naší velké radosti opravdu málo. Cesta kolem Vydry to je prostě nádhera!
Obec založená v první polovině 18.století ležela nedaleko soutoku Poleckého potoka s Vltavou, do roku 1921 se jmenovala pouze Elendbachl (Elend – bída) . České pojmenování tehdy vzniklo podle něj, protože tvořil rozhraní vimperského panství a dělil jej na půlku či pólku.
Pasoucí se koně, červené jeřabiny i zlatavá reznoucí tráva dávají místu až poetický nádech. Líbí se mi tady mnohem více než na populární Modravě.
Ze Srní na Modravu Ráno začínáme sportovně v Srní, plaváním v bazénu, teď informace, která se ani do povídání nehodí. Ale už po půlnoci bude všechno jinak, ach jo! Venku kupodivu svítí sluníčko. Srní /německy Rehberg/ je rázovitá šumavská obec nad kaňonem Vydry na okraji Šumavských plání. Kostel Nejsv. Trojice v Srní Jdeme kolem krásného kostela v Srní a pak...
Naše první zastávka je pak hrad Kašperk. Nikde nikdo, a tak se z malého parkoviště vydáváme do kopce ke hradu. Podzim už se přihlásil do svého ročního období. Jdeme kousek lesem, po nočním dešti ještě nestihly oschnout krůpěje rosy ani kaluže na cestě.
Dnes je zámek Žinkovy zavřený a nepřístupný veřejnosti. Investor zámek /Chateau Žinkovy/prodává. Na zámku v minulých letech fungovala kavárna i restaurace.
ohradní zeď kostela, kdysi hřbitovní, byla v minulosti osazena souborem šesti pískovcových soch světců v životní velikosti, ochránců moru, hladu, války, ohně, bouři a nepokoje, a zároveň zdobena stejným počtem dekorativních rokokových váz.
Ocitáme se na samotě v obci Nicov, kde stojí nádherný kostel, který navrhl známý architekt Kilián Ignác Dientzenhofer. Nikde nikdo! Otevíráme opatrně branku, která povoluje a jsme před kostelem. Máme štěstí, že zapadající slunce dává místu i kostelu nenapodobitelnou atmosféru.
Nejstrašidelnější místo. Omítka se loupe, zdivo drolí, dřevěné lavice rozpadají, prach se snáší z dřevěných trámů. Mezi tím vším, tiše jako pěna, sedí nehybné, tajemné postavy.