Hora příjemných lidí – Schiehallion
Pokud budete mít štěstí a na nejvyšší horu Británie, Ben Nevis, vystoupáte za slunečného počasí, uvidíte jí v dáli, téměř rovnostrannou horskou pyramidu, horu Schiehallion v překladu „Horu příjemných lidí“. Není to nejvyšší nebo nejobtížnější skotský vrchol, ale i přesto se jedná o jednu z nejznámějších hor v zemi.
Za vším stojí kartograf Nevill Maskelyne, který roku 1774 využil horu ke svému fyzikálnímu experimentu, během kterého se pokusil stanovit průměrnou zemskou hustotu. Jak se posléze ukázalo, daleko důležitější osobou byl jeho pomocník Charles Hutton, kterého napadlo spojit body ve stejné výšce v jednu čáru. Vynalezl tak moderní topografickou mapu s vyznačenými vrstevnicemi.
Schiehallion road
Ročně na Schiehallion vylezou tisíce návštěvníků. Ještě do nedávna byla stezka vedoucí na vrchol neupravenou krajinnou jizvou, která podléhala masivním vlivům eroze. V současnosti je ale situace úplně jiná. Velmi vytěžovaná trasa je zpevněná. Práce dobrovolníků se vyplatila. Pokud na výlet vyrazíte během slunečného letního dne, nebudete potřebovat ani návleky, což je pro skotskou krajinu zcela unikátní. Podpořit snahu o zachování krajinného rázu a ochranu zdejších krajinných hodnot můžete vložením symbolického daru do otevřené kasičky(!), která se nachází hned na začátku stezky u informačních cedulí.
Na parkoviště u Braes of Foss, začátek treku, se dostanete jednoduše. Vydejte se po silnici č. B846, která vede z Aberfeldy do Tummelbridge. Ze silnice odbočte doleva na silničku s ukazatelem Schiehallion road. Po několika kilometrech už na vás bude čekat zelená cedule s vyznačením parkoviště. Celodenní stání vás vyjde na 2 libry. Na parkovišti je mimo jiné záchod. Po túře si můžete ještě sednout k jednomu ze dvou stolů s výhledem na vrchol, který ční přímo před vámi.
I přesto, že je na parkovišti cedule se zákazem parkování přes noc, rozhodli jsme se pro malou rebelii a během západu slunce postavili stan hned u auta. Je 5:55, budík zvoní o sto šest. Vstáváme. Okolo zmrzlého stanu prozpěvují ptáčci. Rychle vše balíme a po snídani vyrážíme do opuštěné krajiny. Přesto, že je nad námi modrá obloha, na horizontu se ještě stále slunce schovává za mraky. Na severu je obloha orámována černými těžkými mraky. Po kamenité stezce pomalu stoupáme vzhůru.
Ztratit se nelze. I za špatného počasí je trasa velmi dobře viditelná. Po hodině přicházíme do vrcholové partie, kde je situace zcela opačná. Cesta se ztrácí mezi kamením a nánosy sněhu. Procházíme mlžnými opary, za kterými můžeme cítit modrou oblohu a slunce. Trasu volíme spíše intuitivně. Výrazně se ochlazuje. Před námi se co chvíli ztrácí kamenitý vrchol hory a na zemi všude okolo nás se povalují obrovské bloky kvarcitu.
Na vrcholu
Po Dvouhodinovém výšlapu jsme konečně na vrcholu. Okolo nás mlha a mraky a viditelnost na bodě nula. Na řadu přichází svačina. Po dvaceti minutách doufání, že nám mraky odkryjí výhled na oblast Rannoch Moor a skotské vrcholky, vzdáváme a jdeme zpět dolů.
Počasí se výrazně mění. Mlha a mraky teď dosahují téměř k patě hory. Na cestě potkáváme skupinky turistů. V 11:00 jsme už zase zpět na parkovišti, které je nyní téměř přeplněné auty. Jsme rádi za brzké vstávání, a že jsme si mohli cestu užít alespoň s malými „okny“ mezi mraky a opary. Pozdní návštěvníci ze svého výstupu nemají bohužel nic.
Přidat komentář