Ghát Manikarnika
Po projížďce loďkou po řece Ganze při ranním východu slunce-boha Surji a po malém odpočinku jdeme s najatým průvodcem po břehu Gangy. Míříme k místu, k nejznámějšímu ghátu Manikarnika, k místu spalování zemřelých. Kdo ve Váránasí zemře, dosáhne okamžitého stavu vykoupení čili mókši… . Hinduisté považují vody Gangy za „amrtu“ elixír života, který očišťuje vše živé a přináší spásu mrtvých. Na tuhle výpravu jdu se smíšenými pocity, strachem i zvědavostí.
Hospic pro staré lidi, kteří zde čekají na smrt, je zavřený, opravuje se. Škoda, že jsme hospic nemohli navštívit, moc mě zajímalo, jak tady lidé čekající na smrt a jejich příbuzní, kteří s nimi tady jsou, zvládají tuto pro nás těžkou a bolestivou konečnou životní pouť.
Ve Váránásí je hospiců více, tady tráví dny ti, kteří se sem na sklonku života dostali a v klidu čekají na svoji smrt.
Manikarnika
Nebožtíka zabalí do barevného sárí (barva sárí určuje pohlaví). Nosítka s nebožtíkem jsou posypány žlutými a oranžovými květy. Nosiči nesou nebožtíka po širokém schodišti /ghátu/ až k řece, kde celá nosítka i se zemřelým ponoří do řeky Gangy.
Nosítka pak zpět položí na schodiště a ve chvíli, kdy je volná některá z připravených hranic, donesou nosítka sem a uloží na hranici. Poté příbuzní v čele s nejstarším synem několikrát hranici rituálně obcházejí. Oheň pak svými plameny tělo postupně pohlcuje.
Když je tělo téměř spálené, ranou kyjem se otevře lebka, aby duše zemřelého mohla odejít. Po shoření těla se popel rozptýlí v posvátné řece. Pro příbuzné, kteří se kvůli vzdálenosti nebo financím obřadu nemohou zúčastnit je možná volba. Mohou popel zemřelého na 15 dní odnést, aby se mohli se zemřelým rozloučit, po této lhůtě je popel znovu přivezen do Váránasí a rozptýlen v řece.
Váránasí
Pro hinduisty je toto místo nejposvátnější a sem se chtějí dostat věřící z celé Indie. Pro mnohé je cena za obřad příliš vysoká /15 000 rupií/, pro některé úplně nedosažitelná. Ceny dřeva, které se používá na spalování, je velmi drahé.
Ve Váránasí je i elektrické krematorium, kde je cena za zemřelého mnohem nižší /platí asi 2000 rupií/.
Spalování mrtvých
Obřady spojené se spalování zemřelých probíhají pod širým nebem, bez emocí a nářků. Postupně se zapalují dřevěné hranice, kterých zde je vždy několik. Hranice hoří 24 hodin denně a denně se tady spálí až 400 mrtvých. Oheň, kterým se hranice zažehne, je použit z „věčného“ posvátného ohně, který tady v ghátu hoří již několik tisíc let /prý až 3500 let/.
Hinduisté přijímají konec pozemského života svých blízkých klidně jako něco zcela přirozeného – věří v setkání s těmi, kteří pozemskou pouť právě ukončili.
Mrtvý, který je položen na hranici shoří. Ne však celé tělo. Některé části pánevních kostí a další neshoří. Tyto části se z popela vyberou zatíží kamenem a jsou vhozeny do řeky. Ten, kdo ostatky do řeky hází, je otočen k posvátné řece zády a nesmí se otočit. Duše může tak v klidu odejít.
V ghátu Manikarnika nejsou spalovány těla těch, kteří nezemřou přirozenou smrtí, děti a těhotné ženy a také vyšší duchovní.
Je večer a my znova usedáme na slavnostní ceremoniál Aártí, tentokrát ale sedíme na lodi a pozorujeme slavnost z řeky. Je to působivé a nádherné. Po skončení nás loď opět veze ke ghátu Manikarnika a ke krematoriu. Noční obřady mají tajemný nádech a spalování zemřelých je ještě více umocněno ohněm a kouřem, kterými prostupují neskutečné obrazy právě zemřelých i věřících.
Odplouváme plni myšlenek, emocí i otázek. Všudypřítomný kouř a blízkost smrti není tak pohoršující, jak by se Evropanovi mohlo zdát. Je to obřad, který se vetře pod kůži.
Harishchandra
Jeden z nejstarších dochovaných ghátů ve Váránasí. Nese jméno mytického krále Harish Chandry, který se prý osobně podílel na jeho výstavbě. Je jedním ze dvou kremačních ghátů ve Váránasí .
Přidat komentář