Skotská jezera a vodopády

Loch Tummel, Rannoch Moor

Ráno nás přivítalo chumelení. Moc nás to nenadchlo, protože ho nebylo zase až tolik, aby to za něco stálo. Dlouho jsme bloumali, kam vlastně pojedeme na náš poslední skotský výlet. Museli jsme také počkat na někoho, kdo by nám odsouhlasil, že v penzionu můžeme zůstat ještě i poslední noc, protože paní majitelka někam odjela. Nakonec se nám to přes několik lidí podařilo a kolem půl jedenácté jsme vyjeli směrem na městečko Pitlochry.

V Pitlochry jsme se zastavili na břehu jezera nakrmit pár kačen a labutí a pak pokračovali k Blair Castle (rodové sídlo vévody z Athollu), který byl pro změnu do dubna zavřený. Projeli jsme tedy podél jezera Loch Tummel, na jehož východním konci byla vyhlídka Queen´s View. Dalším jezerem, u kterého jsme zastavili, bylo jezero Loch Rannoch. Odtud naše cesta vedla další z mnoha jednosměrek až k nádraží Rannoch, kterým prochází železniční koridor Glasgow – Fort Wiliam. Projížděli jsme krajinou plnou blat nazvanou Rannoch Moor.

Cestou zpátky jsme si zajeli ještě do města Killin, kde jsme se v restauraci u místních malých vodopádů navečeřeli a pak už se vrátili do Birnamu.

Poslední den byl budíček již ve 3.00 hod., abychom se dobalili a vyrazili na hodinovou jízdu do Edinburghu. Na letišti jsme vrátili auto a v 7.10 hod. odletěli na čas do Prahy, kam jsme dorazili v 10.30 hod. Po vyzvednutí auta na GO parkingu jsme už zamířili k domovu.

A na závěr…

Na to, že jsme do Skotska vyrazili v zimě, se nám počasí celkem vydařilo. Zhruba polovina cesty byla prosluněná a okolní příroda tak byla „fotogenická“. Několik dnů nám pršelo a všude byla mlha, což pro fotky nebylo ideální, ale na druhou stranu to bylo prostě „skotské“.

Vzhledem k mimosezóně bohužel byla většina památek zavřených a občas byl i problém najít ubytování, protože jich spousta otvírala až v dubnu, resp. o Velikonocích. Nakonec se nám však vždy podařilo něco na spaní najít. Obecně je ve Skotsku velké množství B&B, (bed and breakfast), tj. ubytování se snídaní.

Místní lidé nás nadchli – všichni byli milí, vstřícní, usměvaví a v menších městečkách jsme se prostě všichni zdravili i na ulici. Kupodivu jsme neměli problém s dorozumíváním – ač se na Vysočině mluví i galsky (i na ukazatelích byly všechny nápisy dvoujazyčně), s námi se každý bavil krásnou angličtinou (tedy až na jednoho pána, co nás ubytovával v Ballochu – tam jsem se chytala opravdu špatně). Všechny nás překvapila otužilost Skotů – zatímco my se klepali v bundách, oni se procházeli v lehkých mikinách, kraťasech a bez ponožek.

Co se jídla týká, tak nás samozřejmě zaujaly pravé anglické snídaně – na naše poměry více než vydatné – volské oko, opečená slanina, párečky, rajče, někdy houby nebo fazole, toasty s máslem, marmeláda, cereálie, káva, džus … Většinou jsme pak jedli už jen jedno jídlo, na které jsme si zašli do hospody – hodně oblíbené jsou ve Skotsku burgry a pak také fish and chips – obalený filet ryby s hranolkami (ve Skotsku měli všude tresku-haddock). Ochutnali jsme také místní pie, což je masová směs zapečená v koláčku z listového těsta. Naopak jsme se nikdo nakonec neodhodlali ke skotskému národnímu jídlu – haggies, což jsou všechny možné vnitřnosti (pouze Honza měl jednou haggies u jednoho bugru jako přílohu). Na naše poměry je ve skotských hospodách samozřejmě docela draho – jídlo v restauraci vyšlo cca na 300,-Kč, pivo minimálně na 120,-Kč. Párkrát (většinou když jsme spali někde, kde nebyla v ceně snídaně), jsme zašli do obchodu a nakoupili si jednak jídlo na snídaně a dále něco na svačiny do auta – každopádně náš stravovací režim nebyl z nejlepších – v podstatě šlo o dvě obrovská jídla za den. Ve Skotsku je obvyklé objednávat si v hospodách přímo na baru a hned také zaplatit, obsluha chodí pouze v klasických restauracích.