Bochnia, solný důl a lázně Unesco

Historie vykopaná v soli, Bochnia

Před návštěvou dolu Bochnia jsme navštívili více známý solný důl Wieliczka. Na rozdíl od šílených davů turistů tam, je tady v Bochnii vše více poklidné a harmonické. Při naší návštěvě nebyl problém parkování přímo u vstupu. Parkovné zdarma. V dole je spousta aktivit připravených pro děti. Solný důl o devíti úrovních a celkové délce 300 km nabízí svým návštěvníkům procházku do historie, ukáže těžkou práci lidí, kteří v dolech pracovali. V dole navštívíte solnou kapli, můžete si zahrát míčové hry na opravdovém hřišti, také můžete obdivovat umělecká díla a krásné sochy vytvořené ze soli a také si můžete dát něco k jídlu a zapít to sklenkou dobrého piva ve zdejší, možná nejníže položené restauraci v Polsku. Pro kulturní akce i konference je zde několik sálů. Pro návštěvníky jsou připraveny tři prohlídkové okruhy. Na prohlídku si udělejte dost času. Zajímavá prohlídka trvala více jak 4 hodiny. Prohlídka není vhodná pro klaustrofobiky, oproti dolu Wieliczka, je zde vše více těsné, temné a strašidelné, ideální pak určitě pro dobrodruhy a zvídavé děti.

Bochnia v UNESCO

Nejstarší solný důl v Polsku, otevřený nepřetržitě od roku 1248. Těžit se zde přestalo více jak před dvaceti lety. Pro svoji jedinečnost je důl od 23. června 2013 zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Lázně v solném dole Bochnia

Od roku 1995 jsou v dole lázně, kde se léčí lidé s nemocemi horních cest dýchacích. Léčivé mikroklima a vzduch nasycený chloridem sodným, hořčíkem a vápníkem, pomáhá lidem s astmatem, s léčením chronických viróz cest dýchacích i alergiemi. Lázně, vybudované v hloubce 250 metrů pod povrchem, nabízejí dvoutýdenní pobyty i pobyty víkendové a kratší na několik dnů. Léčit se sem jezdí malí i velcí, na ozdravné pobyty jezdí i celé rodiny. Někteří v dole i přespávají, o to je pak účinek klimatu výraznější. K přespání slouží velká noclehárna, kam se vejde přes 200 lůžek a pak dražší „noclehárna“, která já rozdělená na menší pokojíky s několika lůžky.

V dole je možné provozovat další aktivity, které návštěvníkům zpříjemňují pobyt. Mimo léčebných procedur si zde mohou „pacienti“ zahrát basketbal, fotbálek, ping pong a mnoho dalších sportovních aktivit. Velkou a oblíbenou atrakcí je 140 metrů dlouhá dřevěná skluzavka pro děti i dospělé. Dříve se po skluzavce dopravovaly bloky soli. A to není vše po procházce v dole si mohou dát něco dobrého ve zdejší restauraci. Která je více jak 200 metrů pod zemí. Do lázní v Bochnii a také do nedaleké Wieliczky jezdí především Poláci, ale můžete tady potkat také Rusy, Němce, Ukrajince i Rakušany.

Informace, ceny, ubytování nejdete: Kopalnia soli Bochnia

Historie

Nejranější doklady o vaření soli v okolí Bochni, v Kolantowie, Chodenicach, Lapczycy, Chelmie a Lezkowinicach pocházejí z doby okolo roku 3500 před Kristem. Sůl se tehdy získávala odpařováním vody z přírodních pramenů. Takto se sůl získávala až do poloviny 18. století. Nejstarší psaný doklad o soli v Bochni pochází z roku 1198. Je to dokument patriarchy Monacha potvrzující dar soli z Bochni (sal de Bochegna) klášteru Božogróbcow v Miechowe prostřednictvím rytíře Mikora Gryfita.

Ložisko kamenné soli v Bochni byla objevena okolo roku 1248, pravděpodobně během prohlubování solankových studní. Studny byly seskupeny v údolí potoka Babica. V tom místě byly vyhloubeny i dvě nejstarší šachty: Gazaris (Věžní) a Sutoris (Ševcovská). Ta poslední slouží do dneška.

Exploatace kamenné soli začala v roce 1251. V začátcích byla předmětem těžby východní část ložiska, kde se sůl nacházela nejblíže k povrchu. Důlní díla jednotlivých šachet se spojila v roce 1386. V té době pracovalo při dobývání soli šedesát kopáčů.

V 16. a 17. století se důl dělil na část východní, nejstarší, tzv. Staré Góry se šachtami Floris, Sutoris, Gazaris a část západní, tzv. Nowe Góry se šachtami Regis, Bochneris a campi. Hloubka těžby dosáhla místy až 300 m a v dolech pracovalo 500 havířů. V roce 1772 připadly doly Rakousku. V těch dobách délka důlních chodeb dosahovala 1900 m. Ze šestnácti šachet bylo činných 5: Floris, Gazaris, Sutoris, Regis a Campi. Do 19. století se těžila sůl tak, že se špičáky, kladivy a klíny odsekávaly hroudy soli, které se pro ulehčení transportu zakulacovaly. Takové zakulacené kusy se nazývaly balvany. Menší úlomky soli byly pěchovány do beček. Později byly zavedeny parní stroje a dobývání bylo zmechanizováno.