• Menu
  • Menu

Wieliczka UNESCO

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Evropa » Polsko » Wieliczka UNESCO

S klaustrofobií do solného dolu nelezte!

Když mi má dcera před několika lety s velkým zanícením vyprávěla o návštěvě  solného dolu Wieliczka v Polsku, byl to pro mě, po shlédnutí fotografií, zážitek! Bohužel jsem zapomněla, že konec krásného příběhu bylo s varováním. “Mamko, tohle ale není výlet pro Tebe!” Je srpen 2016, míříme k polským Tatrám.  Déšť nás pronásleduje a tak hledáme alternativu. Cesta nás zavede až k polskému Krakovu, kde se důl Wieliczka nachází.

V dole Wieliczka
V dole Wieliczka

V dole Wieliczka

Přijíždíme na záchytné parkoviště.  Kdo to zná ví, že jsou tu i místa, kde se dá parkovat zadarmo. Ale to není náš případ.  Přicházíme do prostor před vstupem k pokladnám. Je tu obrovské množství lidí, divím se, že mě klaustrfobika, už toto nevaruje!

Poláci a cizinci

Jsou tu dva proudy, ten pro cizince, kteří chtějí průvodce v jiném než polském jazyce, se zdá mnohem kratší. My „pitomci“ si myslíme, že ušetříme čas ve frontě. Opak je pravdou. Intervaly pro cizince jsou delší a tak nakonec vstupujeme k pokladnám ve stejný čas jako ti vedle. Jenom cena se liší, ta naše je nejméně o 30 % vyšší.

My jsme ve frontě v jazyce anglickém. Umíme anglicky  tak mizerně, že myslím polština by byla mnohem přijatelnější. Začínám být velmi nervózní. Honza mě uklidňuje, to bude úplně v pohodě. Já blázen, opravdu nechápu, co mě to napadlo.

V dole Wieliczka
V dole Wieliczka

Klaustrofobie v dole

Výtahy, jeskyně, lanovky, úzké chodby, davy lidí a další jsou pro mě noční můrou! Naše skupina je asi 16 lidí, vstupujeme na dřevěné úzké schodiště, přede mnou i za mnou se tísní lidé a sestupujeme dolů. Když jsme asi v 15. patře, podívám se přes zábradlí dolů, je tam nejméně dalších 30  možná 50 pater. Polije mě horko, zastavit se nedá, jenom říkám Honzovi, že to nezvládnu a že omdlím. Jdu jako ovce za lidmi přede mnou. Jsme dole a já si myslím, že mám vyhráno. Uběhlo nějakých deset minut a to nás čekají ještě 2 hodiny!

po s chode Wieliczka
po schodech  Wieliczka

V zavřených tunelech 130 metrů pod zemí

Vcházíme do první chodby, slyším a rozumím jenom, zavřete vrata z obou stran. Jsme zavření v chodbě, je to kvůli proudění vzduchu a každá skupina musí vždy z obou stran uzavřít prostor, v kterém průvodce mluví o zajímavostech v dole. Neposlouchám, jenom úzkostlivě pozoruji, jestli se vrata úplně neuzavřela a jestli se dostaneme dále. Kolem je jenom sůl a žádný otvor! Posouváme se stále dále, otvíráme, zavíráme! Jsme v hloubce 130 metrů pod zemí. Je mi bídně, koukám na hodinky, uběhlo teprve 20 minut. To nepřežiju!

 v dole Wieliczka
v dole Wieliczka

Stále čekám na krásnou velkou kapli, kterou znám z fotografií, tam mi snad bude lépe. Zatím ale procházíme tunely a chodbami, po úzkých schodech a lávkách dále. Míjíme se s jinými skupinami a tak chvílemi vznikají situace, že nemůžeme postupovat, protože ještě neprošla skupina před námi. To je mi opět velmi horko, stačí, že se tlačíme na schodech.

Rozvody, hadice a hasící přístroje

Další mojí zábavou v chodbách se stávají všechny elektrické rozvody a hadice. Počítám hasící přístroje po cestě a vymýšlím katastrofické scénáře, kdy začne hořet elektrické vedení, kdy zhasne světlo a jestli bude lepší se udusit nebo uhořet. Strašné, chybí ještě hodina a půl! Někdy, na pár vteřin, mě zaujme nějaký objekt, socha  nebo jezírko v soli. To jsou ty krásné a světlé okamžiky. To, co je v dole vytvořeno, je zázrak! Jsme v prostoru, kde zhasnou a simulují výbuch. Skvělé, asi už jsem mrtvá. Přesně zábava pro mě!

 v dole Wieliczka
v dole Wieliczka

Kaple i restaurace

Konečně jsme v nádherné solné kapli se svítícími lustry. Je to nádhera! Lidí je tu více než by si člověk přál! Lidi se kochají tou nádherou, já stále sledují, kde stojí naše průvodkyně. Přeci jenom to tu trochu zná, co kdyby něco! Ještě 40 minut.

V dole Wieliczka
V dole Wieliczka

Opět ty kabely na stěnách, hasící přístroje. Mám pocit, že jsem už na pokraji sil, ale pořád jdu. Vypadá, že snad se blíží konec. Ještě restaurace a  hudební sály. Neskutečné!Honza mě zve na kávu a něco dobrého. Pro mě je dobré jenom denní světlo a svoboda, sorry Honzo, ale asi bych blinkala!

Počítám minuty a věřím, že za deset minut budu nahoře. Opak je pravdou. Z restaurace nás pouštějí po několika málo lidech, je tu obrovská fronta a mizerný vzduch. Já už mám zase svůj scénář, asi se něco děje, že nás odsud nechtějí pustit.

 v dole Wieliczka
v dole Wieliczka

Konečně výtah ?

Přichází poslední fáze, jdeme k výtahům, opět spousty lidí, výtahy nejsou vidět. Je tu několik pracovníků a vyvolávají podle nějakých pravidel skupinky po 8. lidech.Vedle nás stojí dvě muslimské ženy a muž. Proboha, ať nemám tu děsivou představu, že ta žena v černém má pod šaty nějakou nepěknou věc! Ráda bych šla na povrch pěšky, zdá se ale,  že tady to nikoho nezajímá. Třeští mi hlava a srdce buší na plné obrátky! Můj děs v očích zřejmě přesvědčuje šéfku nahaněčů do výtahových klecí, muslimové zůstávají a skupina 8. lidí vstupujeme do výtahu.

 v dole Wieliczka
v dole Wieliczka

Klec na stojáka

Né, to není výtah,  je to kovová klec pro horníky. Sardinky na stojáka! Honza mě drží za ruce a ví, že tohle je pro mě  ta správná konečná třešinka na dortu. Já už nedýchám a ani nemluvím.Výtah se pohne, ale vzápětí zastaví. To se prý musí, protože pod námi  jenom nastupuje další skupina.Všude je tma, pod námi hluk. Jsem už mrtvá!

Nevím, jak jsem z výtahu vystoupila, jsem opilá štěstím. Prší, ale kapky jsou ta nejkrásnější živá voda, co znám.

V dole Wieliczka
V dole Wieliczka

Klaustrofobie

Klaustrofobie patří mezi skupinu nenormálních lidských reakcí, které se souhrnně označují jako fobické neurózy. Jedná se o speciální případ ze skupiny neurotických poruch, které jsou charakterizovány přítomností iracionálního (tj. vymykajícího se rozumu, tedy  rozumem nepochopitelného ) vystupňovaného strachu před objekty, situacemi nebo tělesnými funkcemi, jež samy o sobě nejsou nebezpečné natolik, aby byly zdrojem úzkosti. Přitom úzkost, ať akutní nebo chronická, je hlavním příznakem.  Klaustrofobie označuje stav, kdy se u člověka vyvine specifický neurotický strach z pobytu v uzavřeném prostoru.

Jana Schlitzová
Jana Schlitzová

Má první cesta za hranice byla do NDR, tady jsem poprvé spatřila moře. Následovaly Maďarsko, Jugoslávie, Bulharsko. Když se otevřely hranice, stačila na několik let Evropa, to už byly cesty s dětmi. Od chvíle, kdy jsme poprvé s dětmi navštívili Asii, je poznávání, psaní a fotografování mým druhým zaměstnáním a stále mě to baví. Nádherná místa a zákoutí naší země, krásné České republiky, teprve objevuji a mám co dohánět.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *